Po celý minulý týden v polských médiích rezonovalo jméno Wojciecha Jaruzelského, jehož páteční pohřeb se neobešel bez demonstrací jeho odpůrců. Dalo se to čekat, neboť generál, pověstný svými tmavými brýlemi, rozděluje polskou společnost už více než třicet let.
Foto: Wojciech Jaruzelski v roce 2011. Zdroj: Profimedia.cz
Jeho rozporuplný příběh je i v Česku poměrně známý. Mladík ze šlechtické a katolické rodiny, jenž byl se svými rodiči na začátku druhé války deportován na Sibiř, se navzdory rodinné anamnéze stal jedním z budovatelů komunistického Polska coby ruského satelitu. V roce 1968 se jako polský ministr obrany podílel na vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. O dva roky později minimálně nezabránil zásahu armády proti protestujícím dělníkům v Trojměstí, po kterém zůstaly desítky mrtvých. Za vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981, který též přinesl desítky mrtvých a navíc mnoho uvězněných, už Jaruzelski nepochybně plně odpovídá. Generál již tehdy stál v čele komunistické strany a výjimečný stav ohlásil sám v televizi. Potud je pro demokraticky smýšlejícího člověka vše jednoznačné: Jaruzelski byl „komunistický zločinec“, „nevolník Moskvy“, „poslední diktátor PLR“, jak po jeho úmrtí hlásaly některé titulky polských deníků (např. Nasz Dziennik a Gazeta Polska Codziennie).
Rozmazaná stopa v dějinách
Jenže generál provedl na konci 80. let manévr, jímž svou dosud jasně negativní stopu v polské historii poněkud rozmazal. Začal vyjednávat s opozicí a domluvil se s ní na svobodných volbách. Navíc se stal prvním prezidentem nekomunistického Polska a spolupracoval při demontáži totalitního režimu. V roce 1990 dobrovolně odstoupil a zbývajících 24 let svého života zasvětil obhajobě svého jednání. Občas se tak dělo v soudní síni (kvůli jeho zdravotnímu stavu byly soudní procesy přerušeny), většinou však v médiích, jimž se nevyhýbal.
Na jeho obhajobu vždy vystupovali postkomunisté ze Svazu demokratické levice (SDL). Ostatně pohřbu se plánovali zúčastnit všichni současní poslanci za tuto stranu a nad hrobem promluvil někdejší prezident Aleksandr Kwaśniewski zvolený v roce 1995 za SDL. Podle Kwaśniewského osud Jaruzelskému, jenž prý vždy vystupoval v zájmu Polska, nic neulehčil. Za vládu se ukládání generálových ostatků do hrobu zúčastnil pouze ministr obrany Siemoniak. Na hřbitov nezavítal ani prezident Komorowski, jenž ovšem vystoupil na předchozí zádušní mši v armádním kostele ve Varšavě.
Kam s ním?
Debata, která se po jeho smrti na stránkách tisku i na internetu rozpoutala, se točila hlavně kolem toho, zda má zesnulý nárok na státní pohřeb se všemi poctami a zda má být pohřben na varšavském vojenském hřbitově Powązki, kde spočívá též mnoho obětí komunismu. Proti pohřbení „komunistického diktátora“ na Powązkach protestoval třeba šéf Ústavu paměti národa (IPN) Łukasz Kamiński, který neupíral Jaruzelskému právo na důstojný pohřeb na kterémkoli jiném varšavském hřbitově. Drsnější byl historik a publicista Tadeusz Płużanski (Gazeta Polska Codziennie 28.5.), jenž navrhoval pohřbít Jaruzelského na sovětském hřbitově ve Varšavě. Ještě dále zašel Nasz Dziennik (27.5.), v němž se k tématu vhodného pohřebiště objevil článek nazvaný „A co takhle Rudé náměstí?“.
Mnozí komentátoři, publicisté, ale hlavně představitelé vlády se ocitli v schizofrenní situaci. Na jednu stranu si uvědomovali, že Jaruzelski byl vládcem totalitního režimu a má minimálně nepřímou zodpovědnost za všechny ty zabité z let 1970 a 1981. Na druhou stranu prosadil na konci 80. let ve stranickém vedení vyjednávání s opozicí a umožnil tak nekrvavý přechod k demokracii, což podle mnohých nebylo samozřejmostí. Připomínali to i publicisté svázání s liberální Gazetou Wyborcza. Například Jarosław Kurski v sobotním vydání (31.5.) listu napsal, že po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 si přál generálovu smrt, postupem času však se jeho postoj k němu změnil na ambivalentní. Kurski i další komentátoři Gazety Wyborcza kritizovali poprask kolem generálova pohřbu. Jaruzelski si podle nich státní pocty, kterých se mu nakonec dostalo, zasloužil už jen proto, že byl prezident, a státní rituály by se měly dodržovat. Naopak proti státnímu pohřbu na Powązkach se vymezovaly především konzervativně laděné listy Nasz Dziennik a Gazeta Polska Codziennie a bulvární deníky Fakt a Super Express.
Blízko do Moskvy
Jaruzelski obhajoval výjimečný stav strachem ze sovětské vojenské intervence. Jenže, jak upozornili například historik Piotr Gontarczyk nebo ruský disident Vladimír Bukovskij, sovětské dokumenty dokazují, že Jaruzelski Rusy o „bratrskou pomoc“ sám žádal! Neuspěl, a splnil pak zadání z Moskvy vypořádat se s hnutím Solidarita sám. Bukovskij dále v rozhovoru pro Super Express (31.5.) zpochybňuje Jaruzelského zásluhy za poklidný přechod z totality do demokratického režimu. Komunisté podle něj byli už v té době poražení, Kulatý stůl tedy nebyl potřeba a jen zpomalil cestu k demokracii. Navíc Jaruzelski si jako správný „nevolník Moskvy“ i v případě Kulatého stolu vyžádal souhlas Kremlu. Podobně to vidí komentátor deníku Rzeczpospolita Dominik Zdort, podle nějž Jaruzelski nebyl ani čestným člověkem ani strašným diktátorem, byl jen poslušným vykonavatelem příkazů Moskvy.
Hodnocení Jaruzelského se do značné míry překrývá s hodnocením komunistického režimu v Polsku. Všiml si toho i historik Andrzej Paczkowski, podle nějž na generála vzpomínají v dobrém ti, kteří rádi vzpomínají i na časy PLR (pozn. autora – viz politici SDL). Další Jaruzelského zastánci se vyvozují z obhájců podoby polské transformace, na níž se generál zpočátku coby prezident paradoxně podílel. Paczkowski však osobu Wojciecha Jaruzelského hodnotí navzdory tomu demokratickému závěru spíše negativně: „Podle mě to finále zůstává v rozporu s jeho předcházející činností (…). To, že svou politickou dráhu zakončil smírem, loajální vůči přijatým závazkům, nás nutí na něj koukat nejen jako na brutálního vykonavatele i zadavatele nedemokratických postupů, ale také jako na člověka, jenž – byť jen částečně – odčinil svoje negativní činy“ (Polska The Times 30.5.).
Příliš nechutný bulvár
Autor tohoto komentovaného přehledu polského tisku víceméně souzní s výše citovanými slovy historika Paczkowského. S čím však souznět nemůže, je chorobná nenávist, která přiměla lidi demonstrovat před kostelem během páteční zádušní mše i při následujícím pohřbu na Powązkach. Odpudivým dojmem též působilo představení, které během posledního dne předváděla bulvární média, především pak deník Super Express. Za všechny příklady uveďme jeho „reportáž“ z kremace generálových ostatků, přičemž článek nesl výmluvný název „V téhle peci spálili diktátora“ (28.5.). Nejčtenější polský deník Fakt zase dbal o rodinné vztahy, když referoval, že paní Jaruzelská nenosí smutek a nezúčastnila se ani pohřbu. Navazoval tak na třeštění některých médií kolem nedávné žádosti Barbary Jaruzelské o rozvod kvůli nevěře, jíž se měl devadesátiletý generál dopustit se svou ošetřovatelkou.
Nejen bulvární Fakt se zabýval Jaruzelského žádostí pár dní před smrtí o zpověď, svaté přijímání a poslední pomazání. Tento obrat u člověka, který se podílel na pronásledování kněží a prohlašoval se za ateistu, se asi stal posledním paradoxem jeho života. Někteří komentátoři si v nekrolozích pohrávali s představou Posledního soudu ve stylu, „když jsme ho nestačili odsoudit tady na světě, teď už své nejspíše dostal“. Jenže ke křesťanství patří daleko více snaha modlit se i za své nepřátele, aby i oni došli ke spáse. Proto je dobře, že zádušní mše se zúčastnili i například Bronisław Komorowski a Lech Wałęsa , kteří v době výjimečného stavu stáli na druhé straně barikády než zesnulý. Smíření v hodině smrti ovšem rozhodně neznamená, že by osobnost Wojciecha Jaruzelského neměla podléhat kritickému zkoumání. Jen by se tak nemělo dít během pohřebního obřadu.
