Stanislav Sigmund je „sporťák“ tělem i duší. Sportovnímu rozhlasovému zpravodajství věnoval prakticky celý svůj profesionální život a tak ho mrzí, že serózní sportovní zpravodajství zůstává ve velkém pozadí. „Není divu, že sportovec odmítne rozhovor právě kvůli předcházejícímu zkreslenému sdělení o své osobě,“ říká v rozhovoru pro Mediainfo.cz
Foto: Stanislav Sigmund, Zdroj: Archiv S. Sigmunda
Jak jste se dostal k sportovnímu zpravodajství, resp. jak moc za to může „rodinná“ tradice?
Sportovní rodinná tradice na tom měla tu největší zásluhu. Od malička jsem totiž mohl chodit a také jezdit s tátou – sportovním redaktorem Československého rozhlasu – na fotbalové a hokejové zápasy a sledovat ho při práci. Děda mi pak dokonce zhotovil z postelových pelestí jak fotbalové, tak hokejové hřiště. Já si pak nalepil na kulaté duralové plíšky z papíru namalované dresy se jmény hráčů a doma hrál zápasy, které jsem si i vysílal. Nu a po základní škole a gymnáziu jsem pak už při Fakultě žurnalistiky začal spolupracovat s deníkem Sport, časopisem Gól a externě pracoval ve sportovní redakci tehdejšího Československého rozhlasu. Nejvíce na režii pořadů S mikrofonem za fotbalem a S mikrofonem za hokejem, ve kterém jsem také dostal příležitost poprvé vysílat prvoligové hokejové utkání Sparta – Slovan Bratislava ze sportovní haly v Praze. Tím jsem vlastně prakticky navázal na sportovní rodinnou tradici.
Za ty roky u mikrofonu už můžete hodnotit – jak moc se změnila práce sportovního reportéra – říká se, že každá doba jsi žádá to své? Dají se vůbec porovnat podmínky kdysi a dnes?
Po pracovní stránce tato práce podle mého názoru vyžaduje celého člověka, který mu podřizuje veškerý čas ve prospěch vysílání. Tvrdím, že to není práce, nýbrž obrovský koníček. Platilo to dříve a platí to dodnes. Co se týče podmínek pro vysílání, tak ty jsou samozřejmě nesrovnatelné. Díky technice se zvýšila jak kvalita přenosů, tak nastala i možnost většího počtu zpravodajských vstupů, které přibližují posluchačům sportovní událost. Zlepšily se i podmínky reportérů na stadionech. Dneska mají akreditovaní novináři k dispozici při všech akcích skvěle vybavená tisková střediska, pozice k vysílání jsou na ideálních místech na hlavních tribunách a neocenitelnou pomocí je přístup do takzvaných mix-zón, určených pro rozhovory se sportovci bezprostředně po zápasech. A díky technice, kterou mohou dneska reportéři využívat, je tu možnost bleskového zpravodajství ze sportovních akcí během několika minut.
Když už jsme u toho porovnávání, když porovnáte prostor, kterému média věnují sportu, která éra víc fandila sportu?
I v tomto směru nastal obrovský posun dopředu. Dříve nebyl v médiích prostor pro tolik sportů, jako je tomu dnes. Pravdou ale je, že oproti minulosti vzniklo v poslední době mnoho nových sportů. Dříve se také většinou preferovaly sporty, ve kterých vynikali naši sportovci. Dneska je ten sportovní záběr mnohem širší. Je to dáno jednak tím, že naši sportovci mají možnost startovat v zahraničních klubech a tudíž veřejnost chce o jejich působení vědět co nejvíce. Dále vznikla řada turnajů s českou účastí (např. tenisových), ze kterých chce posluchač nebo čtenář aktuální informace. A dále je to dáno i tím, že finanční stránka většiny médii umožňuje vyslat své redaktory na větší počet zajímavých akcí. A na základě toho proto dneska dostává sport na stránkách novin a ve vysílání mnohem větší prostor.
Často slyšíme kritické hlasy, že dnešní média jsou velmi povrchní … platí to aj o sportovních stránkách novin, resp. o televizních/rozhlasových pořadech?
Bohužel novinkou dnešní doby je i povrchnost a bulvár. Média využívají toho, že dnešní společnost touží po senzacích, skandálech a tak se objevují zprávy nehledě na to, jestli je v nich skutečná pravda. Jde svým způsobem i o bitvu na trhu, a proto jsou někteří novináři k takovému způsobu práce vedeni. Slůvko serióznost zůstává ve velkém pozadí a není divu, že se mnohdy stane, že některý ze sportovců odmítne rozhovor právě novinám nebo televizi kvůli předcházejícímu zkreslenému sdělení o své osobě.
Mají dnešní média své „oblíbence“ z řad sportovců, kterým se tzv. všechno odpouští … a naopak jsou jednotlivci, nebo kluby, kteří jsou neustále terčem kritiky?
Myslím si, že některá média drží nad některými sportovci ochrannou ruku, ale občas jen do té doby, pokud takzvaně kapka trpělivosti nepřeteče. Zároveň jsem přesvědčen, že naopak někteří jednotlivci jsou opravdu neustále pod palbou kritiky a média čekají jen na to, jaký další průšvih vyrobí. A protože někteří sportovci jsou nepoučitelní, dávají médiím živnou půdu pro to, aby z jejich průšvihů těžila. A podobné je to i s kluby.
Když vás tak slyším, média asi k sportu a sportovcům objektivní asi moc nejsou, že?
Mělo by to tak být a jsem rád, když si takový objektivní komentář přečtu nebo poslechnu. Často si ale přečtu nebo poslechnu opak. Někdy je totiž až příliš okatě znát jak komentátor nebo reportér ve svém projevu či novinář ve svém referátu nebo komentáři fandí jednomu mužstvu nebo jednotlivci. A to i za cenu, že se jim v utkání nedařilo. Ať už se jedná o hráče nebo trenéry. Musím říci, že v dřívější době bylo zpravodajství mnohem objektivnější a lidé na jedné či druhé straně měli k sobě vypěstován ohleduplnější vztah.
Jak vnímáte dnes již legendární hlášky sportovců/sportovních reportérů: "tak určitěěěě" nebo "míč je kulatý, stát se může cokoliv," "ta střela měla oči," "strážce svatyně měl dovolenou," "chybělo štěstíčko, ale důležité je mu jít naproti," "platilo staré známé: nedáš, dostaneš" … odkud se berou?
Autorů takových a podobných hlášek je hodně. Libují si v nich především televizní komentátoři, a z nich hlavně Jaromír Bosák. Je pravda, že mnozí komentátoři či reportéři doslova vymýšlejí hlášky, kterými by zaujali a podle svého názoru jimi zpestřili vysílání. Nebojím se dokonce tvrdit, že se mezi sebou sázejí, kdo vymyslí novou, lepší hlášku. Samozřejmě, že se mezi posluchači najdou mnozí, kteří na tyto hlášky čekají. Já osobně nesnáším jak klišé i otřelé hlášky, tak přímo nesnáším, když se v těchto hláškách objeví jen náznak urážky sportovců – ať už hráčů nebo trenérů. Naopak mi nevadí vtipná a přesně umístěná hláška.
Kdo dnes „dělá“ lepší sportovní zpravodajství: veřejnoprávní nebo komerční média a jak vlastně i vy osobně vnímáte boj médií především pak v souvislosti s přeplácením vysílacích práv, resp. mediálním partnerstvím klubů, ligy, …atd.?
Na to, kdo dělá lepší zpravodajství je velice těžké odpovědět. Těch pro a proti je mnoho. Například jde o to, kdo má lepší reportéry, zpravodaje, kdo má lepší možnost se ke zdroji informací dostat. Dále jsou ve hře vysílací práva na vrcholné sportovní události (OH, ME, MS apod.), které souvisejí s tím, která média jsou schopna si je zaplatit a tím jsou pak zvýhodněna ve vysílání díky přítomností svého redaktora na akci. V domácích podmínkách hraje i roli mediální partnerství, například s kluby nebo soutěžemi – jak fotbalovými tak hokejovými. A to se může odrazit v možnosti získat rychlejší informace a je pak okamžitě „prodat“ v aktuálnější a zajímavější vysílací formě.
Mnoho fanoušků dnes vyčítá sportovcům, že se věnují sportu jen kvůli penězům a nehrají tzv. „srdcem“ – jak je to s prací sportovního reportéra?
Je to práce o srdíčku. Člověk k ní musí mít vztah bez ohledu na čas. Pokud si začne přepočítávat peníze na čas, je to špatné. Není novinářem! Bohužel dneska přicházejí k novinařině i lidé, kteří nemají patřičné vzdělání ani talent, ale lákají je dobré peníze. A je bohužel špatné, že jim některá média tuto příležitost dají. To se pak negativně projeví v tisku i ve vysílání. A je doslova neuvěřitelné, že v některých rádiích trpí moderátorům používat nespisovnou češtinu.
Na závěr vás asi nepřekvapí trochu osobnější otázka. Máte nějaký mediální sen?
Ano mám. Mým snem a asi už neuskutečnitelným, je zúčastnit se fotbalového mistrovství světa v Brazílii, v zemi pětinásobných šampiónů a odvysílat si z něho aspoň jeden zápas.
