Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 se, podobně jako další odvětví a obory lidské činnosti v Rusku, ruská média radikálně transformovala. Ruský tisk byl vtažen do nové reality tržní ekonomiky a názorového pluralismu poté, co nad ním komunistická strana ztratila absolutní kontrolu.
Foto: Ilustrační – ruské noviny z roku 1993. Zdroj: Profimedia.cz
Ideál pro ruská média na počátku 90. let minulého století představovaly západní sdělovací prostředky, konkrétně se to týkalo svobody slova, soukromého vlastnictví, „odluky“ od státu a též role „hlídacího psa demokracie“. Nicméně tradiční ruská žurnalistika má svá hluboko zakořeněná specifika, co se kulturních a profesionálních aspektů týče. Silnou ruskou tradicí je také skutečnost, že se spousta zdejších masmédií opírá o dominantní stát, a proto bylo pro ně obtížné podstoupit transformaci v drasticky konkurenčním prostředí.
Postsovětský tisk pod tíhou doby
V roce 1991 byl v Rusku přijat zákon, který měl garantovat masmédiím nezávislost a svobodu projevu obecně, načež následovala první vlna privatizace médií. Rusko se v 90. letech minulého století nacházelo v obrovském chaosu doprovázeném akutní ekonomickou krizí, která nastala po rozpadu Sovětského svazu. Státní média přišla o značnou část prostředků, což se projevilo zejména nízkým prodejem tiskovin a propuštěním velkého množství novinářů. Někteří mediální analytikové tvrdí, že de facto celá garda sovětských novinářů prostě zmizela, neboť se nedokázala adaptovat na obtížné podmínky v nové době.
Klady a zápory soukromě vlastněných médií
Zároveň se ale objevila nová soukromá média; řada starších periodik buďto zanikla, nebo byla zprivatizována. Problém tkvěl v tom, že po pádu starých mocenských a ekonomických struktur se vytvořily nové komplikované struktury, jež se však od těch totalitních zásadním způsobem nelišily. To se negativně projevilo i na ruské mediální scéně.
V polovině 90. let za vlády Borise Jelcina byla zahájena 2. vlna privatizace médií s tím, že v této době zažíval ruský tisk docela příznivé podmínky; relativně se zvýšila nezávislost tiskovin a dalších médií na státu. Avšak vlastníci a vydavatelé soukromých sdělovacích prostředků začali manipulovat s veřejným míněním, vytvářet si pozitivní image a získávat politický kapitál navazováním styků s předními politiky a byznysmeny. Praktiky politických a byznysových elit se naplno projevily třeba během předvolebních kampaní jak na národní, tak na regionální či lokální úrovni.
Ruský tisk coby nástroj politické moci
Obdobně jako ve Spojených státech se kandidáti na politické pozice v Rusku musí opírat o mediální kampaně, jinak by nikdy nemohli ve volbách zvítězit. Konkrétním příkladem může být těsné vítězství Borise Jelcina nad Genadijem Zjuganovem v prezidentských volbách v roce 1996. Jelcin byl vděčný za precizní předvolební kampaň a zároveň za přízeň tehdy vzniknuvších liberálních periodik, jako je hlavně deník Kommersant. Tento deník patřil vlivnému ruskému oligarchovi, který byl zároveň poradcem prezidenta Jelcina. Jelcinovo vítězství v těchto prezidentských volbách lze považovat za zářný příznak propojení vlivných médií a nejvyšších pater politiky v Rusku.
Utužení státní moci nad sdělovacími prostředky
Třetí fáze evoluce ruského mediálního systému se pojí s nástupem Vladimira Putina do prezidentské funkce v roce 1999. Prezident Putin nekráčel ve stopách svého předchůdce a rozhodl se posílit státní kontrolu nad sdělovacími prostředky – mohl si to dovolit i proto, že se těšil velké oblibě u obyčejných Rusů. Během prvních let nového tisíciletí spousta státních úřadů převzala finanční a manažerskou správu nad 70 procenty elektronických médií, 80 procenty regionálního tisku a 20 procenty celonárodního tisku.
Oproti 90. letům 20. století, kdy bylo mnoho sdělovacích prostředků soustředěno v rukou četných soukromých vlastníků, se po roce 2000 podařilo Kremlu a s ním ideologicky spřízněným oligarchům ovládnout ruský mediální systém. Tato skutečnost se přirozeně musela podepsat na mediálním i veřejném diskurzu. To ostatně můžeme nyní pozorovat v souvislosti s krizí na Ukrajině a informační válkou, kdy se neuvěřitelná spousta lidí jak v Rusku, tak v Evropě i Americe nechá svést holubičími mimikry kremelských propagandistů. Ale v zájmu objektivity je nutné uvést, že ani druhá strana této mediální pře není o nic lepší.
Podle nedávno zveřejněné zprávy Russian Guild of Press Publisher dosahuje celkový náklad prodaných tiskovin v Rusku 7,8 miliard výtisků. V dnešním Rusku je v prodeji 27 000 novin a časopisů. Lokální a regionální tiskoviny po televizní produkci představují nejčastější zdroj informací. Nicméně během uplynulých pěti let prodej tiskovin konstantně klesá kvůli finanční krizi. To je však celosvětový trend. Další důvod poklesu počtu prodávaných tiskovin spočívá ve výrazném nástupu internetových médií, pak v zákazu reklamy na alkoholické nápoje a chystaném zákazu reklamy na tabákové produkty. Vzhledem k tomu, že společnosti, které se zabývají prodejem alkoholu a tabákových výrobků, byly klíčovými inzerenty, pokles prodeje byl přirozeně citelný.
Přednost má bulvár, móda a zábava
Ruskému trhu s tiskovinami dominují listy bulvární povahy, zábavné a módní časopisy. Nejpočetnější čtenářskou základnu má deník Iz Ruk v Ruki, který se dostane do rukou 3 242 900 čtenářů, následuje deník Metro (1 932 100 čtenářů), který je určen lidem dojíždějícím do zaměstnání, třetím nejčtenějším listem je Rossiyskaya Gazeta (1 060 300 čtenářů). Jedná se o deník, který začal vycházet v roce 1990 a který vydává přímo ruská vláda. List obsahuje především politická stanoviska Kremlu, vyjádření ruských vládních úřadů či vládní nařízení, dekrety apod.
V první desítce nejčtenějších ruských periodik jsou dvě kvalitní tiskoviny: 8. příčku obsadil deník Kommersant (219 900 čtenářů), který čtenářům nabízí informace z politiky a ekonomiky, 9. místo patří deníku Vedomosti (134 600), který se věnuje především ekonomice a obchodu. Další místa v „top ten“ ruských periodik obsadily komerční listy informující čtenáře o novinkách ve světě zábavy a sportu, například Moskovskij Komsomolec a Sovietsky Sport. Známá a respektovaná značka sovětského tisku list Izvestija (334 900 čtenářů) dokázala přežít svou smrt s kolapsem Sovětského svazu a v současnosti tato tiskovina představuje státem řízenou informační protiváhu Kommersantu a Vedomosti.
Svoboda projevu a svoboda tisku v Rusku
Známou slabostí ruských sdělovacích prostředků včetně tištěných periodik je omezování svobody projevu. Organizace Reportéři bez hranic (RSF) každým rokem sestavuje žebříček zemí, jež hodnotí podle míry svobody projevu a svobody tisku. Rusko se v loňském roce umístilo až na 148. příčce z celkového počtu 179 zemí. RSF z tohoto nepříznivého výsledku viní ruského prezidenta Putina, který si vytváří monopol na ruské sdělovací prostředky. To jistě není hezká vizitka Ruské federace, i když vezmeme do úvahy specifika a zvláštnosti ruské žurnalistiky.
