Není to tak dávno, kdy hlavním pomocníkem při monitoringu tisku byly nůžky. Klasická výstřižková služba však musela ustoupit nejen mohutnému nástupu moderních technologií, jež přinesly netušené možnosti, ale i invenci a nadšení lidí, kteří se na počátku 90. let začali monitoringem médií zabývat. Mezi průkopníky patřili i zakladatelé společnosti A-CONNECT.
Foto: A-CONNECT pracoval i pro Hrad Zdroj: Mediainfo
Mnichovská dohoda
Na počátku existence A-CONNECTU stála poptávka Rádia Svobodná Evropa po monitoringu českých médií. Bylo krátce po pádu železné opony a komunistickým režimem nenáviděná stanice stále ještě sídlila v Mnichově. Její vedení se rozhodlo snížit náklady na zpracování přehledu českých novin, rádií a televizí, načež rozhodilo v Praze sítě, zda by se toho v tehdejším Československu někdo nechtěl ujmout. Nabídka dorazila až k Jaromíru Hudcovi, mladému ekonomovi, který hned začal organizovat tým, s nímž by se mohl o zakázku ucházet. Obrátil se do rodného Jindřichova Hradce, kde věděl o lidech, kteří byli schopni vytvořit příslušné technické zázemí. Výhodou jihočeského města se stala i blízkost dvou vysílačů – Kleti a Javořice – která umožňovala v případě výpadku jednoho vysílače přejít na druhý, což si A-CONNECT později pojistil automatickým přepínačem vlastní výroby. Nakonec si hradečtí s vedením Svobodné Evropy plácli.
Pilířem hradeckého týmu se stal Jaroslav Soukup – technicky založený, podnikavý muž, jenž se nebojí nových výzev. Důkazem budiž následující historka: při výběrovém řízení v Mnichově se vedení stanice optalo, zdali jsou hradečtí schopni zajistit i přepis slovenské televize. Ačkoli ho kolega kopal pod stolem, aby to nesliboval, Jaroslav Soukup přikývl. Nevěděl ještě úplně jak, ale věděl, že si nějak poradí. Musíme si uvědomit, že firma A-CONNECT začala pro Svobodnou Evropu pracovat v roce 1991. Tehdy československé stanice vysílaly pouze analogově, slovenské vysílání se tedy na jihu Čech běžně chytit nedalo. Pan Soukup však zajistil umístění příslušného přijímače na Javořici, pomocí něhož se signál ze Slovenska posílal dolů do Hradce. Dlouhá léta se také slovenské televize nahrávaly u jednoho pána v Lanžhotu, který měl v bytě stojan obsahující několik videí, přičemž nahrané kazety posílal do Hradce autobusovou linkou Bratislava – České Budějovice.
Moderní technika i invence
Při návštěvě Svobodné Evropy viděli pánové Soukup a Hudec, v jakých podmínkách monitoring v Mnichově dosud vznikal, a hned si řekli, že to chtějí dělat jinak – za pomoci nejmodernější techniky. I oni zpočátku nahrávali rozhlasové i televizní programy na magnetofony a diktafony, ale brzy přešli na videa. Čelili tehdy dnes již obtížně představitelným technickým obtížím. Například, jak u přepisovaných pořadů zajistit, aby byl u nich zaznamenaný čas vysílání.
Nejprve se čas vysílání pořadu odvozoval od časového znamení rozhlasu nebo za pomoci stopek. Kvůli nepřesnosti těchto údajů začali hradečtí prostřednictvím pronajaté telefonní linky využívat automatické hlášení času, které se nahrávalo do levého kanálu stereofonního kazetového magnetofonu Tesla SM 260. Protože pro přepisy byly používány maďarské monofonní diktafony DT40, musela být provedena jejich úprava, a to náhradou magnetofonové hlavy za stereofonní. Nevýhodou bylo, že přepisovatelka měla v pravém uchu zprávu pro přepis a v levém uchu hlášení času, které při přepisu vypínala.
Když se u televizních pořadů začal nahrávat i obraz, a to na videích s mono záznamem zvuku, nastal problém se záznamem času i u těchto zařízení. Jiří Dalík navrhl zaznamenávat čas digitálně, což byl u mono videa zdánlivě problém. Jaroslav Soukup si však uvědomil, že šířka zvukového mono kanálu videa je 10 kHz, přičemž pro srozumitelný přenos mluveného slova stačí 5 kHz. Záznam a přenos digitálního času Jiří Dalík vyřešil tak, že výstup času z hlavních hodin moduloval frekvencí 7500Hz, kterou bez problému přenesly jak mono kazetové magnetofony, tak i tehdejší monofonní videa.
Bylo nutno ještě vyřešit další věci: vybavit přepisovací pracoviště podružnými hodinami (zobrazovačem času), odfiltrovat čas z hovorového spektra, nastavit automatické řízení úrovně časového signálů apod. Takto namodulovaný signál se zprvu rozváděl do hlavních záznamových videí. Vše se zjednodušilo po pořízení stereofonních videí Panasonic 100, kde se již digitální čas nahrával do druhé zvukové stopy, což umožňovalo nahrávání pořadů i po skončení pracovní doby přepisovatelek. Díky digitálnímu záznamu času se usnadnila též archivace kazet, které bylo navíc možné přehrávat i na jiných videích – za předpokladu, že k nim byly připojeny ony podružné hodiny.
Zmíněný Jiří Dalík stál podle Jaroslava Soukupa za mnohými zlepšováky, které usnadňovaly zpracování televizního a rozhlasového vysílání a dopřávaly A-CONNECTU technologický náskok před konkurencí. Vybudoval např. tzv. křížové pole, pomocí něhož se mimo jiné dalo přepínat a sledovat právě vysílané nebo již nahrané programy. Křížové pole též umožňovalo rychlou kontrolu, zda se vše v pořádku nahrává. Výrobkem pana Dalíka byl třeba i pedál, jímž se obsluhovalo video, které se chovalo jako diktafon: po sešlápnutí pedálu se nahrávka automaticky vrátila o kus zpátky, takže se po jejím opětovném spuštění dalo v přepisování plynule pokračovat.
Jaromír Hudec zapojil do činnosti firmy manželku svého spolužáka, Taťjanu Vaškovicovou, která postupem času přejala řízení firmy a pendlovala mezi Prahou a Jindřichovým Hradcem. Její zásluhou přibývali k Svobodné Evropě další klienti, kteří politicky a ekonomicky laděný monitoring využívali. Patřily mezi ně třeba Pražský hrad, Poslanecká sněmovna a významné politické strany. V té době to fungovalo tak, že monitoring zpracovali v Hradci, poslali jej v noci faxem do Prahy, kde ho paní Vaškovicová rozmnožila v nonstop fungujícím kopírovacím centru a s pomocí messengerů rozesílala klientům tak, aby jej měli v sedm, osm hodin ráno. S přispěním připomínek od zákazníků se produkt neustále zlepšoval. A-CONNECT postupně budoval elektronický archív médií, v němž se dalo hledat na základě klíčových slov, což nám dnes v době Googlu připadá normální, ale na počátku 90. let to nebylo samozřejmostí. Navíc na základě iniciativy Petera Freimanna začali hradečtí v roce 1993 jako jedni z prvních v republice používat internet, a k tomu samému nabádali i své klienty, kterým se zaváděním internetu pomáhali.
Jak reklamní monitoring vnesl řád do vysílání
Jelikož se v Jindřichově Hradci nahrával rozhlas a televize po celých 24 hodin, zbývala spousta nevyužitého materiálu. Jeden známý pracující v reklamní agentuře upozornil Taťjanu Vaškovicovou, že ve světě se běžně dělá monitoring reklamy, jenž by se zdejším agenturám určitě hodil. A-CONNECT se do toho pustil a rychle ovládl dosud prázdný trh. Pomohla mu k tomu invence hradeckého týmu, kdy například Peter Freimann vyvinul speciální software, jenž pomáhal rozlišovat jednotlivé reklamy od sebe. Některé reklamy na stejnou značku se totiž lišily jen minimálně – stopáží nebo barvou oblečení vystupujících osob.
Reklamní monitoring byl v první polovině devadesátých let důležitý nejen pro analýzu toho, jak si vede v inzerci konkurence, ale fungoval i jako kontrola. Časy se tehdy v televizi příliš nedodržovaly, když média hřešila na neexistenci kvalitního reklamního monitoringu. K jeho rozvoji přispěl A-CONNECT i vypracováním speciálního kódovníku, v němž byly reklamy rozděleny do kategorií podle promovaného zboží a služeb. Systém kódování reklam vytvářela paní Vaškovicová s kolegyní mimo jiné chozením po pražském obchodním domě Bílá labuť, kde zjišťovaly, jaké zboží se v jednotlivých odděleních nachází. Tento kódovník později konkurence do značné míry převzala.
Převzetí mediální divize společností Newton Media
Zatímco reklamní větev A-CONNECTu prosperovala a rychle se rozvíjela, politický a ekonomický monitoring médií utržil ránu přestěhováním Svobodné Evropy do Prahy v roce 1994, po kterém stanice spolupráci s Jindřichovým Hradcem ukončila. Jelikož se jednalo o zdaleka nejdůležitějšího klienta, mediální větev A-CONNECTU přestala vytvářet zisk a byla víceméně dotována z úspěšného reklamního byznysu. Poptávka po monitoringu médií tehdy ještě nebyla tak silná jako dnes, navíc se na trhu objevila silná konkurence v podobě Newton Media (tehdy Newton IT). Tato pražská společnost díky průkopnické metodě zpracování tisku získala před rivaly značný náskok. K upevnění svého postavení na trhu potřebovala i kvalitní zpracování televizních a rozhlasových příspěvků, což v roce 1997 vedlo k dohodě ředitele Newtonu Petra Heriana s paní Vaškovicovou, že Newton převezme jindřichohradecké pracoviště i se zaměstnanci, jimž v té době hrozilo, že přijdou o práci.
Jednalo se o sňatek z rozumu, který se nakonec ukázal výhodný jak pro nového vlastníka, tak pro hradecké. Newton totiž získal kromě kvalifikovaného, inovativního a soudržného týmu též kvalitní know-how zpracování televizních a rozhlasových výstupů, k jehož vysoké úrovni přispěla i rozsáhlá zkušenost s reklamním monitoringem. Ostatně tým kolem Jaroslava Soukupa a Jiřího Dalíka funguje v rámci Newtonu dodnes a stále jsou cenní svými zkušenostmi.
Dnes už nahrávání a zpracování televizního a rozhlasového vysílání v Jindřichově Hradci funguje zcela jinak než na počátku devadesátých let. Nepoužívají se již videa, ale sofistikované přístroje Landeck s obrovskou kapacitou paměti, z nichž si tzv. balíčkovače samy stahují příslušné nahrávky a rozesílají je zpracovatelům k přepsání. Ti až na výjimky nesedí v Hradci, jak tomu bylo dříve, ale pracují z domova po celé republice. Televize a rozhlas se do zálohy nahrávají i v Praze, na jihu Čech se zase zálohuje vysílání polských televizních stanic pro polskou pobočku Newtonu. Jednotlivé televize se přijímají jak přes satelity, tak přes digitální pozemní vysílání.
Firma A-CONNECT po přenechání mediální divize Newtonu nezanikla a pokračovala ještě s reklamním monitoringem. Později se spojila se zahraniční firmou a vytvořila akciovou společnost TNS Sofres A-CONNECT. Ta nakonec vplynula do společnosti Kantar Media, což byla definitivní tečka za existencí firmy, jež výrazným způsobem přispěla k rozvoji monitoringu médií a reklamy.
