Nakolik jsou olympijské hry spojeny s pořádající zemí? Intenzita proti olympijských protestů naznačuje, že se tato provázanost každé čtyři roky prohlubuje.
Foto: Letní olympijské hry v Antverpách v roce 1920. Zdroj: Wikimedia Commons
Podle internetového průzkumu probíhajícího v rámci Českého národního panelu je téměř polovina respondentů přesvědčena, že se firmy sponzorující olympijské týmy „měly jasně vyjádřit ve prospěch dodržování lidských práv v pořádající zemi“. Výzkumu se na konci letošního ledna zúčastnilo 514 zástupců české online populace ve věku 15 až 59 let. Pro týdeník Marketing & Media je exkluzivně připravován triem výzkumných agentur STEM/MARK, NMS Market Research a Mediaresearch.
Postoj kladoucí důraz na lidská práva podle výzkumníků sílí s dosaženým vzděláním a je naopak méně častý mezi lidmi se základním vzděláním – souhlasně se jich vyjádřilo 38 procent oproti 61 procentům vysokoškoláků. Osmnáct procent dotázaných si myslí, že by sponzoři měli „respektovat podmínky pořádající země“. Tento názor častěji zastávají muži. Podle šestnácti procent by se otázka lidských práv neměla s olympiádou spojovat. Zbývajících dvacet procent na problematiku nemá názor, přičemž bez názoru jsou častěji ženy.
Sportovci proti Putinovi
Týden před startem zimních olympijských her v ruské Soči se 52 bývalých olympioniků podepsalo pod kampaň Princip číslo šest, nazvanou podle odstavce Olympijské charty, který zaručuje ochranu proti diskriminačním praktikám. Pod iniciativu se podepsala třeba tenistka Martina Navrátilová, tenista Andy Roddick, skokan do vody Greg Louganis, snowboardista Seth Wescott nebo bobaři z Austrálie. Požadují po Putinově vládě, aby změnila zákon postihující šíření informací propagujících netradiční sexuální vztahy. Ten v červnu schválila ruská Státní duma. Dva měsíce po schválení tohoto zákona se v Rusku konalo Mistrovství světa v atletice, které zafungovalo jako spouštěč mezinárodního tažení „za práva ruských homosexuálů“. Američtí barmani vyhlásili bojkot ruské vodky, k bojkotu zimních olympijských her v Soči pak vyzval třeba herec Rupert Everett nebo izraelský deník Haaretz.
Politické hrátky a kontroverze provázejí olympijské hry už od začátku jejich moderní historie. Zajímavé ovšem je, že většina afér vypukla v souvislosti s letními hrami – zimní olympiádu, jak byl zpětně označen Týden zimních sportů ve francouzském Chamonix v roce 1924, provázejí většinu moderní historie spíše spory o výsledky nebo zařazení nových disciplín. Z dnešního pohledu by měřítka kontroverze určitě splnily tzv. Antropologické hry, které byly součástí třetích letních olympijských her v americkém Saint Louis během léta 1904. V rámci této „koloniální zábavy“ soutěžili v olympijských disciplínách zástupci přírodních národů, jejichž netrénované výsledky byly přihlížejícími diváky pokládány za důkaz nadřazenosti západní civilizace nad „zaostalými divochy“.
Do historie olympijských bojkotů se zapsali i Čechoslováci. Na letní olympiádě v Antverpách v roce 1920 opustila česká fotbalová reprezentace hřiště během finálového zápasu s Belgií. V něm vedla 0:2, ale v 35. minutě odstoupila s odvoláním na nespravedlivá rozhodnutí sudího Johna Lewise. Během následné rvačky zničili belgičtí diváci československou vlajku, naše tehdejší reprezentace byla z olympiády vyloučena a ztratila tak šanci na zisk stříbrné olympijské medaile.
Geopolitika a olympiády
Už tyto první poválečné hry poznamenala geopolitika. Kvůli politickým důvodům byly vyřazeny týmy Německa, Rakouska, Turecka, Maďarska a Bulharska, jejichž země byly olympijských výborem označeny za viníky první světové války. Politické hry ovlivňovaly i místo konání her – původně byla místo Antverp vybrána maďarská Budapešť, na kterou byl taktéž uplatněn argument o rozpoutání války. Na následující letní hry v roce 1924 nebyly do Paříže opět pozvány sportovní týmy z Německa.
A na scénu se dral i nově nastupující strašák olympijského hnutí – bolševický Sovětský svaz. Rusko v Mezinárodním olympijském výboru zastupoval ve Francii usazený někdejší carský diplomat Lev Urusov, který byl jeho členem až do své smrti v roce 1933. Ten navrhl, aby za Rusko nastoupily dva týmy – jeden složený ze sportovců ze Sovětského svazu a druhý ze zástupců emigrace. Jeho návrh byl ale nakonec zamítnut. Prozatím rozum zvítězil. V roce 1928 se do olympijských análů zapsal československý boxer Jan Heřmánek, když v nizozemském Amsterdamu „jasně dominoval“ nad Pierem Toscanim. Itala ale nakonec rozhodčí vyhlásil vítězem zápasu a diváky protestující proti tomuto rozhodnutí musela rozhánět policie.
Jak to Židům přišlo draho…
Notoricky známou se pak stala letní olympiáda z roku 1936, kterou hostilo hitlerovské Německo. Hlavním bezpečnostním manažerem německých her se stal tehdejší šéf Sicherheitsdienstu Reinhard Heydrich. Získat tuto pozice mu kromě jeho policejní práce pomohly i obstojné výsledky v šermu. Mezi nacistickou elitou byl Heydrich jediným trochu schopných sportovcem – všichni známe rčení o správném árijci, který je světlovlasý jako Hitler, štíhlý jako Göring a vysoký jako Goebbels. Díky pozornosti, které Heydrich věnoval průběhu olympiády, zmeškal jím vedený Sicherheitsdienst první výstřely španělské občanské války.
Pozice ve Španělsku si zatím beze zbytku rozebrali rozvědčíci z konkurenčního Abwehru, jehož šéfa, admirála Wilhelma Canarise, spojovalo s vůdcem španělských povstalců generálem Franciscem Francem dlouholeté přátelství. Španělský vůdce využívající titulu caudillo tak i díky Canarisovu vlivu nikdy neustoupil Němcům, požadujících umožnění invaze na britské opěrné body na strategicky navýsost důležitém Gibraltaru. I tak mohla olympiáda ovlivnit světové dějiny. Sluší se dodat, že na mnoho stran hrajícího lišáka Canarise na sklonku druhé světové války popravili esesáci v koncentračním táboře. Důvodem jeho uvěznění byl jeho podíl na přípravách atentátu proti Adolfu Hitlerovi z 20. července 1944.
Za policejní práce během berlínské olympiády si ovšem Heydrich vysloužil pochvalu. Měl by být i autorem mnohojazyčného Slova k našim hostům, které halasně vykřikovalo o mírumilovnosti nacistického režimu. Krom toho nařídil Heydrich i stažení bulvárně antisemitského plátku Stürmer, vybrané továrny, školy a jiné ústavy byly dočasně zbaveny nespolehlivých živlů a do role průvodkyň zahraničních hostů byly pečlivě vybrány ty nejhezčí germánské valkýry. Ale ani bdělé gestapo nedokázalo zabránit rozšiřování letáků německých antifašistů v okolí olympijského stadionu. Jejich výskyt údajně Heydricha silně rozčílil a podle zúčastněných gestapáků se měl budoucí zastupující říšský protektor vyjádřit ve smyslu, že „tohle přijde Židům draho“.
Palestina bojkotuje, Litvu nepozvali
K bojkotu německé olympiády vyzývali mnozí západní politici i řada institucí. O místě konání bylo totiž rozhodnuto ještě před nástupem nacistů k moci v roce 1933. Hry bojkotovalo i zmíněné Španělsko, které dokonce připravovalo alternativní olympiádu, jejíž přípravy ale přerušilo právě vypuknutí občanské války mezi zastánci vlády a armádními pučisty v čele s Frankem. Své sportovce na olympiádu neposlala britská Palestina a kvůli sporům o přístav Klajpeda nepozvali němečtí organizátoři Litvu. Do Berlína nepřicestovali ani reprezentanti Irska, kteří nedokázali najít kompromis mezi svářícími se katolíky a protestanty. Bojkot německé olympiády zvažovaly i Spojené státy, které se ale nakonec rozhodly své zástupce na hry vyslat. Sportovci tmavé pleti, jejichž účasti v americkém týmu se nacistická propaganda opakovaně vysmívala, nakonec na olympiádě vybojovali jedenáct zlatých medailí, čtyři z nich získal fenomenální sprinter Jesse Owens.
Kontroverze se nevyhnuly ani německému týmu – těsně před olympiádou byly z reprezentace vyhozeny koulařka Lili Henochová a výškařka Gretel Bergmannová. Důvodem jejich vyloučení měl být jejich židovský původ. Bergmannovou nahradila skokanka Dora Ratjenová, ve které byl dva roky po olympiádě objeven muž Herman Ratjen. Nacisté v zájmu své propagandy povolali z USA šermířku Helene Mayerovou, která získala zlatou medaili v šermu na hrách v roce 1928 a která byla Židovkou jen po svém otci. Ta pozvání přijala, možná i kvůli obavám o bezpečnost svých příbuzných žijících na území Třetí říše, a pro hitlerovské Německo vybojovala stříbro. Po skončení her se vrátila do Spojených států, kde žila až do své smrti v roce 1953.
I v Berlíně došlo na bojkot poté, co peruánští fotbalisté ve čtvrtfinále zdolali rakouský tým 4:2. Rakušané výsledek rozporovali s odvoláním na chování peruánských fanoušků, kteří uráželi rakouské hráče a po čtvrtém gólu vtrhli na hřiště ozbrojeni noži a revolvery. Organizátoři protestu vyhověli a nařídili opakování zápasu bez účasti veřejnosti. Peruánci označili verdikt za nespravedlivý a celá peruánská reprezentace se obratem vrátila domů. Odchodem z her vyjádřili svou solidaritu i Kolumbijci, stejný úmysl oznámily i Mexiko a Argentina, které si nakonec ale odchod rozmyslely. Na oplátku napadl rozzuřený dav německou ambasádu v peruánském hlavním městě Lima a přístavní dělníci v Callau odmítli vykládat lodě plující pod německou vlajkou.
Konec první části. Druhý díl se bude věnovat moderní historii olympijských bojkotů od konce druhé světové války po letošní hry v ruské Soči.
