Volby do Evropského parlamentu vedle nízké volební účasti také ukázaly poněkud nestandardní pohled médií a některých politiků na euroskeptické strany. Ty jsou často nazývány jako extrémistické. Odpovídají takové nálepky realitě, či jde pouze o snahu vytěsnit z veřejného prostoru kritické názory?
Foto: Ilustrativní. Zdroj: Profimedia.cz
Na výše položenou otázku samozřejmě nelze objektivně odpovědět. Vždy záleží na tom, jestli se považujete za eurooptimistu, nebo naopak za euroskeptika. Lze však předložit poměrně mnoho důkazů hovořících o tom, že zaměňovat euroskeptické názory za extremistické se stalo v době před i povolební velmi oblíbené. Nálepkování je vůbec velmi užitečná zbraň, se kterou je možné porazit svého protivníka v diskuzi bez jakékoli argumentace. Hojně ji používají obě dvě strany. Jako „objektivní“ euroskeptik jsem si samozřejmě všímal především unfair hry na straně eurooptimistů.
"Proevropské" Lidové noviny
Prvním příkladem neobjektivního popisu situace byl rozhovor předsedy euroskeptické strany Svobodných Petra Macha v Lidových novinách. Tedy v novinách, jejichž majitel Andrej Babiš je rovněž zakladatelem „eurooptimistického“ hnutí ANO 2011. Rozhovor vedený redaktorem Michalem Kolmašem vyšel v tištěné verzi LN 27. 5. 2014. V perexu se objevuje věta tohoto znění: „Spolupráci s populistkou Marine Le Penovou si dokážu představit, tvrdí lídr svobodných Petr Mach“. V rozhovoru přitom Petr Mach jasně říká, že nemá s legálními imigranty problém a vysvětluje odlišné pojetí Svobodných k přistěhovalecké politice. V rozhovoru dále vysvětluje, že si dovede v několika konkrétních případech představit spolupráci a zmiňuje např. dobrovolnost přijetí eura. Jelikož dostává Marine Le Penová v médiích často nálepky xenofobní, radikální a populistická, člověk se nemůže zbavit pojmu, že redaktor záměrně spojuje s těmito nálepkami i Svobodné.
Nebojte, nic se nám nestane
Jen několik dní před volbami, konkrétně 18. května, jsem poslouchal volební debatu na Českém rozhlasu Plus, které se zúčastnili zástupci pěti kandidujících stran. Diskuze vedená zkušeným matadorem Radkem Kubičkem byla svižná a není jí co vytknout. Kubičko nechával hosty volně projevovat názory a do plynulého toku debaty příliš nezasahoval, což je obvyklý nešvar Václava Moravce a dalších. Když přišla řeč na kritiku současného fungování Evropské unie, velmi mě zarazil přístup dnes již novopečeného europoslance Pavla Svobody z KDU-ČSL. Ten označil euroskeptické názory za „ničitelské“ a v živém vysílání dojemně ujišťoval posluchače, že se jich samozřejmě nemusí příliš obávat, protože stejně nezískají příliš velkou sílu. Je přinejmenším nešťastné, když politik reprezentující demokratickou stranu označí v podstatě opoziční názor za "ničitelský".
Euroskeptici jako fašisti?
Pozadu v tomto ohledu nezůstala ani ministryně práce a sociálních věcí z ČSSD Marksová-Tominová, která ke své kritice euroskeptických partají zneužila výročí atentátu na protektora Heydricha. K fotografii zobrazující vůz, ve kterém jel říšský protektor těsně před svojí smrtí, připojila na Facebooku tento popisek: „V několika zemích EU uspěly ve volbách do Evropského parlamentu radikálně pravicové strany. I proto je potřeba připomínat si náš vlastní boj proti fašismu.“ Součástí sdělení je rovněž logo Ministerstva práce a sociálních věcí. Do médií se dostala až následná reakce místopředsedy ODS Zahradila, který za to ministryni vyčinil. Zcela po právu. Státní úřednice může vyjádřit svůj názor, ale neměla by se zaštiťovat úřadem, který jí byl svěřen na dobu určitou. A už vůbec by si pro svůj povolební boj neměla přivlastňovat tak citlivé historické události.
Média nahrávají na smeč politikům
Nejde samozřejmě jen o politiky. Ti mají jaksi v popisu práce démonizovat své protivníky. Kontraproduktivní ovšem je, že se do této hry pouštějí i média. Ta právě díky svému nálepkování politikům nahrávají k podobným silným výrokům. Média by přitom neměla sloužit ničemu takovému, co by se snad mohlo nazvat „evropskou myšlenkou“, ale dávat prostor všem názorům cirkulujícím ve veřejné diskuzi. To znamená i těm, nad kterými můžeme pozvednout obočí a nesouhlasit s nimi. Rozumím tomu, že mnoho novinářů považuje cestu, po které se vydala EU, za správnou. I v takovém případě by se ale měli toho již několikrát zmiňovaného nálepkování zdržet. Veřejné diskuzi to nijak neprospívá a poškozuje mnohé, kteří si takové příkré odsouzení rozhodně nezaslouží. Nakonec přece stejně rozhodují voliči, nikoli média, která si při své často zbrklé honbě za „jedinou správnou demokracií“ neuvědomují limity svého vlivu na svět kolem sebe.
