Izraelsko-palestinský konflikt je jedním z nejvíce komplikovaných problémů 20. a vlastně i 21. století. Není proto divu, že se v médiích setkáváme s propagandou, mýty, lžemi i polopravdami, které vytvářejí mlhu, v níž se ztěžka orientují i odborníci studující problém po desetiletí.
Foto: Ilustrační – Jeruzalém 2013. Zdroj: Profimedia.cz
Internetem koluje mnoho videí, které mají prokázat „právní i morální“ nároky jedné či druhé strany. Ovšem zatímco palestinský „Pallywood“ (text o něm najdete zde) vytváří PR spíše „z bojiště“, izraelská propaganda produkuje videa ze „školy“. Jedním z nich je i video The Israeli Palestinian Conflict: 10 Myths Preventing Peace vytvořené organizací Jerusalem Institute of Justice. Právě na něm si ukážeme některé z nejběžnějších mýtů izraelsko-palestinského konfliktu a připojíme ještě několik dalších. Mimochodem, pokud si pozorně prohlédnete osoby hrající v tomto videu, všimnete si, že mají krky omotaný palestinskou kufiou (tzv. šátkem Palestinou), což jim má zřejmě dodat na důvěryhodnosti.
Mýtus první: Konflikt mezi Židy a Araby trvá ve Svaté zemi od nepaměti
Mediálně je izraelsko-palestinský konflikt často prezentován jako dlouhodobý, až odvěký. Jeho reálné kořeny ale leží až na počátku 20. století a jsou spojovány s příchodem prvních sionistických osadníků. Tedy nikoliv s příchodem „prvotních Židů“, jelikož ti ve Svaté zemi již v té době žili po staletí. Po velkých nepokojích a masakrech mezi Židy a Araby v roce 1929 například britská Shoowa komise uvedla: „Během méně než deseti let byly Araby provedeny tři velké útoky na Židy. V období osmdesáti let před prvním takovýmto útokem, není o podobné situaci žádný záznam.“ Dále bylo ve zprávě uvedeno: „V zemi není přítomen antisemitismus, rasový ani náboženský.“ Útoky let třicátých jsou tak přisuzovány arabskému strachu z rozpínavosti sionistického hnutí a snahy Židů o vytvoření nového státu v arabském světě.
Mýtus druhý: Arabové odmítli férovou nabídku na rozdělení mandátu Palestina v roce 1947
V roce 1947 nabídla OSN Židům a Arabům řešení jejich problému (rezoluce OSN 181). Chtěla rozdělit mandátní území Palestiny na tři části: jedna pro Araby, druhá pro Židy a třetí se měl stát Jeruzalém pod mezinárodní správou. Toto je klíčový moment, jelikož tuto nabídku arabské státy, stejně jako Arabové v Palestině, opravdu odmítli. Otázkou však je, jestli návrh byl skutečně tak férový. V roce 1947 totiž židovské obyvatelstvo tvořilo pouze 33 % (přibližně 640 000 obyvatel) celkové populace mandátu a vlastnilo, společně s různými židovskými agenturami, pouze 7 % území. V nově vzniklém židovském státě, který se rozprostíral na 56 % mandátního území, mělo žít cca 900 000 obyvatel (55 % Židů a 45 % Arabů). V arabském státě, jenž se měl rozkládat na 43% Palestiny, mělo zůstat cca 730 000 lidí (1% Židů a 99% Arabů). Pokud se tedy podíváme na tato čísla, můžeme lehce pochopit, proč Arabové tuto „férovou“ nabídku odmítli. Mapu vycházející z rezoluce OSN 181 naleznete zde.
Mýtus třetí: Arabové chtěli vytvořit palestinský stát a nechtěli vyřešit problém s palestinskými uprchlíky
Arabské státy nikdy nechtěly vytvořit arabský stát na části mandátu Palestina, o tom žádný z jejich představitelů nemluvil, jelikož prvotním úkolem, který si Egypt, Jordánsko, Sýrie a další státy daly, bylo vyhnat sionisty ze Svaté země. I z tohoto důvodu byli Palestinci umístěni v uprchlických táborech (stejně jako jsou nyní pod dohledem OSN například umisťováni Syřané). Mnozí Izraelci tak tvrdí, že okolní arabské státy se ke svým „bratrům“ zachovaly velice macešsky, když nepřijaly arabské obyvatelstvo, uprchlé v letech 1947 – 1949 a později v roce 1967, za vlastní. Uprchlíci tak do dnešních dnů nejsou občany arabských států, které je pouze „hostí“.
Tato tvrzení vychází z mýtu, že všichni Arabové jsou vlastně stejní, mají identickou kulturu a zvyky. Být Arab je něco podobného jak Slovan (k rozdělení dialektů arabštiny viz zde). Existuje velký rozdíl například mezi marockým Arabem a iráckým Arabem, asi tak stejný, jako mezi českým Slovanem a ruským Slovanem. Když například Jordánsko přijalo statisíce palestinských uprchlíků, naprosto se změnila tamní demografická situace. V 2010 obývalo Jordánsko přes šest a půl milionu lidí, z toho však tvořili skoro jednu třetinu palestinští uprchlíci a jednu šestinu ti iráčtí, o dalších skupinách ani nemluvě. V posledních letech se do země přesouvá stále více utečenců z válkou zmítané Sýrie. Otázka uprchlíků a práva na návrat byla, je a bude zneužívána k politické propagandě a boji. To však dělají obě strany konfliktu. Tedy otázka stojí takto: proč Jordánsko nenabídlo příchozím, kteří nyní tvoří cca půlku jordánské společnosti, občanství a plná práva? Odpovím otázkou: nabídla by ČR automaticky občanství deseti miliónům Slovanů, kteří by přišli jako uprchlíci z nepokoji zmítané Ukrajiny?
Mýtus čtvrtý: vytvoření palestinského státu není prioritou palestinských vůdců ani Palestinců samotných
„Většina Palestinců nechce mír s Izraelem,“ je argument, který je často slyšet z úst pro-izraelských politiků i aktivistů (objevuje se i v našem videu). Realita je však jiná. Například, podle výzkumu zveřejněného v izraelském deníku Haaretz, v roce 2010 celých 73 % Palestinců podporovalo předposlední kolo mírových rozhovorů, což je, přes všechny tehdejší kontroverze, hodně vysoké číslo. V roce 2013 už pouze kolem 50 % věřilo, že nadcházející rozhovory něco vyřeší, a bohužel se spletli. Ovšem i v té době byla třetina Palestinců pro jednání s Izraelem, třetina pro nenásilný odpor proti okupaci a pouze třetina pro ozbrojený boj.
U palestinských vůdců je situace trochu složitější. Zkorumpovanost palestinské samosprávy vyhnala arabské demonstranty do ulic již několikrát. Ale mnohem více než korupce finanční vadí obyčejným lidem zkorumpovanost politická. Palestinský prezident Mahmoud Abbás a jeho vláda neudělají prakticky nic bez toho, že by jim to Izrael anebo USA dovolily, a pokud ano, tak zato tvrdě zaplatí. Nicméně i v těchto pohnutých chvílích se dají nalézt pro Palestince pozitivnější okamžiky. Jeden z nich například nastal, když Mahmoud Abbás v roce 2012 požádal OSN o změnu mezinárodního statusu jeho země v této organizaci a uspěl. Z Palestiny se prakticky přes noc stal pozorovatelský stát, což byl velký úspěch a obrovský krok (v očích mnoha přívrženců Palestiny, jiní tomu však příliš váhy nepřikládají) k samostatnému státu.
Mýtus čtvrtý: Izrael nemá skutečného partnera k jednání o míru
Tento argument byl užíván již od prvních výstřelů izraelské války za nezávislost v roce 1948. Během let konfliktu se situace měnila, mediální mýtus však přetrval. Tak například prvním partnerem k jednání se stal Anvar Sadat (egyptský prezident, který podepsal mírovou smlouvu s Izraelem v roce 1979), následoval ho jordánský král Husajn I. (podepsal mír s Izraelem v roce 1994), syrští diktátoři Asadovi (otec Hafiz a syn Bašár) s Izraelem také celkem vycházeli (hranice mezi oběma státy patřila k těm nejklidnějším) a nakonec bylo možné jednat i s „arciteroristou“ Jásirem Arafatem. Tedy partneři by se našli, stačilo se snažit. Novým pro-izraelským argumentem je situace z roku 2000, kdy Jásir Arafat opravdu odmítl nabídku tehdejšího izraelského premiéra Ehuda Baracka na vytvoření palestinského státu na 94 % území palestinské autonomie. Mělo to jeden háček, Palestinci se měli vzdát východního Jeruzaléma, což bylo pro mnohé prostě nepřijatelné. Jásir Arafat odmítl, pravda, ale mírová jednání jsou vlastně obchod, tedy něco za něco, někdy se dohodnou a někdy ne. Pokud někdo odmítne nabídku, může být kritizován za krach jednání, ale nemůže být označen jako nevhodný k jednání. Takto bychom mohli například obvinit i nynějšího izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Toho před několika dny kritizoval izraelský prezident Šimon Peres za krach rozhovorů v roce 2011, jelikož Netanjahu tehdy odmítl přijmout palestinskou nabídku. Před několika týdny jeho i nynější vládu z krachu letošních mírových rozhovorů obvinil americký ministr zahraničí John Kerry. Tedy partneři k jednání tu jsou, musí pouze nalézt vhodnou řeč k jednání.
Mohl bych pokračovat, jelikož takovýchto mýtů jsou desítky, pokud ne stovky, a to samozřejmě nejen na izraelské, ale i na palestinské straně. Přitom obrana proti jakékoli propagandě je vlastně velice jednoduchá a prostá, říká se jí třeba i Wikipedia (nebo Google, nebo mnohé stránky zabývající se blízkovýchodním konfliktem). Možná není přesná, možná není úplná, ale i stačí k tomu, aby si člověk uvědomil, kde se asi nachází zakopaná pravda a vydal se ji hledat.
