Na začátku roku 2014 se běloruský prezident Alexander Lukašenko, označovaný často za posledního evropského diktátora, sešel se zástupci běloruských státních i soukromých médií. K pětihodinovému jednání byla pozvána pouze ta média, která podle Lukašenkova vedení podávají o Bělorusku „věrohodné informace“ a mají velký vliv na společnost. O čem se v jedné z nejméně svobodných zemí světa diskutovalo?
Foto: Alexander Lukašenko. Zdroj: Profimedia.cz
Kdo by si myslel, že Alexander Lukašenko byl ochoten mluvit o situaci sdělovacích prostředků v Bělorusku, svobodě slova, uvězněných novinářích nebo restriktivní legislativě, tak se mýlí. Místo toho se novináři z Běloruské státní televize, rádia Mir nebo deníku Sovětské Bělorusko ptali na další kroky svého oblíbeného prezidenta v oblasti ekonomiky nebo zahraniční politiky. Řešily se takové detaily jako výše silniční daně nebo zvyšování důchodů. O médiích nepadlo ani slovo. Pouze v jedné větě byl Lukašenko ochoten vyjádřit se k nepříjemnému tématu, totiž otázce politických vězňů. Podle jeho slov v zemi političtí vězni nejsou, protože taková kategorie přece není zakotvená v běloruské legislativě. Ti, kdo se za politické vězně považují a mají pocit, že byli odsouzeni neprávem, mohou požádat o amnestii, které on sám rád vyhoví.
Glorifikace jako jediná možnost
Minulý rok bylo v Bělorusku podle Výboru na ochranu žurnalistů zadrženo nebo zatčeno na 45 novinářů. Aby si prezident upevnil kontrolu nad médii, od svého nástupu do funkce v roce 1994 začal prosazovat legislativní opatření, která mu v tom pomáhají. Z posledních let stojí za to zmínit například zákon z roku 2003, který kriminalizuje nehezké vyjadřování o prezidentovi a vládě. Za jeho porušení hrozí vysoká pokuta nebo pobyt ve vězení. V roce 2007 byl přijat zákon o boji proti extremismu (který je samozřejmě velmi vágně formulovaný a dá se snadno zneužít), podle něhož má stát chránit své obyvatelstvo před škodlivými a nebezpečnými vlivy v různých oblastech. O dva roky později prošel Národním shromážděním nový zákon o médiích, podle něhož je možné odebrat médiím licenci na základě toho, že „obsah neodpovídá realitě“ nebo „ohrožuje zájmy státu“. Výsledkem těchto kroků je, že v Bělorusku se prakticky nevyskytují nezávislá média. Všechna, která chtějí přežít, se musí podřídit oficiální linii, za kterou je považována bezvýhradná glorifikace Alexandra Lukašenka. Posledním místem, kde je možné svobodně vyjádřit své názory, je internet.
Svérázná ochrana internetu
V roce 2012 mělo připojení k internetu 47 % běloruské populace. Jediným jeho poskytovatelem na celém území Běloruska je státní firma Beltelekom, což dává vládě značnou moc přímo ovlivnit připojení uživatelů. V tom jí pomáhá i národní zpravodajská služba, která stále nese název z dob Sovětského svazu, tedy KGB. V jejím rámci bylo vytvořeno Operační analytické centrum, které má za úkol internet hlídat. Útoky na virtuální média jsou tak na denním pořádku a černá listina stránek, které jsou Bělorusům nepřístupné, se neustále rozrůstá. Situace se zhoršuje hlavně od roku 2010, kdy se konaly demonstrace proti znovuzvolení Alexandra Lukašenka prezidentem, při nichž velkou úlohu sehrály i sociální sítě. Běloruský vrchní prokurátor Grigory Vasilevič řekl, že na internetu „obnoví pořádek“, což se promítlo například v tom, že byl zakázán přístup k oblíbenému nezávislému zpravodajskému serveru charta97.org a portálu běloruské opozice belaruspartisan.org. Podniky, které poskytují internet na veřejnosti (například internetové kavárny), mají navíc povinnost shromažďovat osobní údaje o uživatelích.
Co když bude hořet?
Vláda se ale v boji proti svobodě tisku neomezuje pouze na zákony, které s ní bezprostředně souvisí. Často projevuje značnou kreativitu, jako se to stalo v prosinci 2013 nezávislému týdeníku Slominské noviny, který na západě země vychází od roku 1997. Redakce dostala nařízení opustit k 1. lednu 2014 své prostory, protože ty údajně nesplňovaly požární normy. Podle redaktora Slominských novin Viktara Vladaščuka se jedná o jeden z nejnovějších manévrů vlády, jak vypudit nezávislá média z Běloruska. Zajímavé na případu je, že požární směrnice neodpovídají standardům pouze ve druhém patře budovy, v němž sídlil zmíněný týdeník.
V zemi, již její prezident považuje za srdce Evropy, jsou novináři s nemilosrdnou pravidelností biti, zastrašováni, zatýkáni, drženi v domácím vězení nebo deportováni. K většině z těchto činů dochází v souladu s běloruskými právními normami, ať už z oblasti médií nebo jakékoliv jiné, která se vládě zrovna hodí. I přes hlasité protesty Reportérů bez hranic, Výboru na ochranu žurnalistů, Amnesty International nebo politiků nejen z Evropy, ale také Spojených států se nezdá, že by Alexander Lukašenko hodlal svou politiku jakkoliv zmírnit. Podle Reportérů bez hranic se Bělorusko v roce 2013 umístilo v žebříčku svobody tisku na 157. místě z celkových 179 hodnocených zemí. Za ním se nacházely už jen státy jako Čína, Severní Korea nebo Sýrie. Zatím nic nenapovídá tomu, že by Bělorusko v roce 2014 usilovalo o lepší pozici.
