Současná izraelská ofenzíva v Gaze není první a jistě ani poslední akcí svého druhu. Izraelsko-palestinský konflikt po dlouhé roky nepřináší nic nového. Jeho vnímání světovou veřejností však poprvé v historii neurčují pouze média, ale především sociální sítě. Možná proto „kauza Gaza“ jednou vstoupí do učebnic žurnalistiky.
Foto: palestinská dívka utíká před blížícím se izraelským dronem. Zdroj: Profimedia.cz
Všechny válečné konflikty ve 20. století jsme vnímali především podle toho, jak nás o nich informovala média. V obrazovém i obsahovém slova smyslu. Těžko by byli Němci po 2. sv. válce natolik zhnuseni nacismem, kdyby se k nim nedostaly záběry z koncentračních táborů. Pokud by neměli možnost sledovat prostřednictvím filmových týdeníků a rozhlasového vysílání Norimberský proces, možná by své donedávna adorované vůdce ještě litovali. Právě díky médiím dostali možnost se na vlastní oči přesvědčit o zvěrstvech páchaných hitlerovským Německem.
Média pro válku
Ne vždy však média posloužila dobré věci. Často se naopak stávala hlásnou troubou totalitárních režimů a přispěla tak k totální morální devastaci svých konzumentů. Ne nadarmo považovali komunisté i nacisté média za hlavní nástroj své propagandy. V moderní historii jsou sice média na Západě zdánlivě svobodná, ale přesto napomáhala rozšířit do světa mnoho „zaručených“ informací, na základě kterých uvedla v omyl své čtenáře. Na mysli mám např. zprávy o jaderných zbraních v Iráku atd. Tehdy média nekriticky přejímala vyjádření amerických autorit a nepřímo se tak podílela na diskutabilním vojenském zásahu na území Iráku.
My budeme lepší
V posledních letech však získala média silné soupeře v podobě sociálních sítí. Válka v Gaze nyní ukazuje, že sociální sítě začínají mít navrch. Už to nejsou média, kdo určují, jaké informace se dozvíme a do jakých souvislostí si je zařadíme. Jsou to naopak jednotlivci stojící mimo média, kteří nám dávkují svůj pohled na válku. Pokud někteří z nás v minulých letech oprávnění plísnili média za šíření propagandy a věřili, že „my“ obyčejní konzumenti bychom to dělali lépe, velmi jsme se mýlili. V době Twitteru a Facebooku si již nemůžeme stěžovat na neomezenou moc „těch novinářů nahoře“, sami jsme ji získali a někteří z nás ji zneužívají úplně stejně. Dokonce bych řekl, že ještě mnohem více a ostudněji.
Sociální sítě jako zdroj médií
Média mají tu smůlu, že mají do válkou zmítané Gazy vstup zakázán. Palestincům však nikdo nemůže zabránit, aby do světa vysílali své vlastní zprávy o probíhajícím konfliktu. Jak to tak ve třetím světě bývá, tamější lidé sice nemají patery džíny Lee Cooper a kabelku od Louise Vuittona, ale můžete se vsadit, že budou mít lepší mobilní telefon než vy. A právě ten využívají Palestinci velmi dobře. V posledních dnech a týdnech jsou sociální sítě doslova zaplaveny srdcervoucími fotografiemi zemřelých dětí, žen i dospělých, ke kterým je vždy umně smontován dojemný příběh. Obyčejní Palestinci tak ovlivňují nejenom nás, ale především média.
Občas média naletí
Novináři jsou „násilím“ nuceni si z toho obrovského kvanta fotografií a příběhů vybírat, protože sami být v místě konfliktu nemohou. Nutno říci, že palestinská propaganda pracuje velmi úspěšně. Vedle pravděpodobně skutečných obrázků zemřelých lidí se velmi často do zpravodajského víru zamíchají obrázky, které jsme viděli již několikrát v souvislosti s jinými válečnými konflikty. V Sýrii, Iráku či Afghánistánu. Nyní se u nich jen vymění titulek. Média je však přesto přebírají a podílí se tak na, v tomto případě, propalestinské propagandě. Abychom média jen nehanili, tak dodejme, že samozřejmě není v jejich silách ověřovat si každou fotografii, kterou sociální sítě „vyplivnou“.
Palestina obsadila sociální sítě
Médiím postupně ujíždí vlak, a jelikož médiím obvykle nic neunikne, jsou si toho sama dobře vědoma. V deníku Independent se dokonce minulý týden psalo, že "sociální sítě mění historii". Americkými i britskými médii ostatně proběhlo mnoho komentářů i analýz na toto téma. Velká většina z nich se věnuje tomu, proč izraelská ofenzíva v Gaze ztrácí podporu především americké veřejnosti, která vzhledem k proizraelské politice americké vlády vnímá jinak kroky Izraele velmi pozitivně. Důvodem není jenom to, že arabská populace v USA již dosahuje poloviny židovské populace. Všichni komentátoři na tuto otázku odpovídají jednoznačně z jiného důvodu – Izrael sice vítězí na válečném poli, ale hrubě za Palestinou zaostává v informační válce na sociálních sítích.
Desítky tisíc ochotných zdrojů
Např. na Facebooku má svůj profil zřízen IDF, což je zkratka pro oficiální izraelské obranné síly. IDF přináší každých několik hodin informace přímo z bojiště. Pokud ale srovnáte rutinní a emocí prostý projev IDF s živelným a přirozeným projevem obyčejných Palestinců, dojdete k jasnému závěru: IDF nikoho nezajímá. Lidé jsou nejvíce ovlivňováni nesestříhanými obrazy, které ukazují vše. Moderní konzument informací v 21. století nechce, aby mu někdo události zprostředkovával. Chce je mít od přímého účastníka, tedy od prvního zdroje. A v Palestině je takových ochotných zdrojů na desítky tisíc. Jedna jediná fotografie ukazující ohořelé lidské tělo dokáže mnohem více, než profesorský projev IDF. Jedna jediná věta palestinské matky oplakávající své dítě ovlivní úsudek tisíců Američanů a Evropanů, pro které je tak syrové násilí něco nepředstavitelného.
Rozhodují emoce
Většina Evropanů i Američanů má o skutečné atmosféře na bojišti jen mlhavé představy, které jsou navíc ovlivněny pouze akčními filmy. Pokud neznáme souvislosti, tak si těžko utvoříme správný úsudek na základě jedné jediné fotografie. To se ostatně přihodilo i několika americkým celebritám. Zpěvačka Rihanna na Twitteru vyjádřila podporu Palestincům. Tu později stáhla a tvrdila, že šlo o nedopatření. Jelikož se to samé přihodilo i basketbalové hvězdě Dwightu Howardovi, nelze říci, že šlo náhodu. Válkou i informacemi nedotknutý sportovec a zpěvačka reagovali na emotivní obrázky stejně emotivně. Viděli mrtvé palestinské dítě, tak pro ně bylo rozdělení na dobro a zlo jasné. Možná se něco takového přihodilo i bývalému členovi Pink Floyd Rogeru Watersovi, který vyzval k bojkotu Izraele již v březnu. Kdo ví.
Mediální debakl
Války v Gaze si vedle médií všímají v neposlední řadě také politici. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu si v médiích postěžoval, že „strategií Hamasu je ukazovat fotky mrtvých lidí.“ Měl samozřejmě pravdu. Jeho komentář však přišel ve chvíli, kdy už jsou i samotná média ve vleku palestinské propagandy na sociálních sítích, a Netanjahu za něj sklidil bouři kritiky. Novináři mu vzkázali, že právě on sám má na svědomí stovky těchto mrtvých lidí a měl by tedy raději mlčet. Tak masivní indoktrinaci Palestinců v sociálních sítích nedokáže čelit žádná politická ani vojenská síla. A dnes už můžeme dodat, že ani ta mediální. Pokud si mohu alespoň v závěru tohoto článku dovolit osobnější poznatek, tak zrovna v tomto případě z porážky médií radost nemám. Byť jindy bych takový debakl kvitoval se škodolibým potěšením.
