Jak jsou na tom libyjská média se svobodou a profesionalitou? Otevřelo Arabské jaro a intervence NATO v Libyi stavidla kvalitní žurnalistice, nebo čeká tuto kmenovou a postkonfliktní společnost ještě dlouhá cesta?
Foto: ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz
Konečně svobodná?
Svoboda médií se v Libyi poslední rok zhoršuje. Podle organizace Freedom House Libye poklesla v žebříčku svobody tisku z 59. na 62. místo a dostala se do kategorie“Not Free”, kde byla i za vlády Kaddáfího v roce 2010. Pokles následuje po počátečním zlepšení daném především svobodně-chaotickými poměry poválečné Libye. Reportéři bez hranic (RSF) to kvantifikovali takto: na Světovém indexu svobody tisku byla Libye v roce 2012 (tj. první rok po svržení Kaddáfího) na 155. místě, v roce 2013 pak na 131. a letos 137. z celkem 180. Mimochodem, ČR je letos 13. a polepšila si tak o tři příčky vůči minulému roku.
Problémem pro svobodu libyjských médií zůstává potichu se vracející cenzura. Žurnalisté jsou nuceni u kmenových, bezpečnostních a politických témat praktikovat autocenzuru, protože se nacházejí pod kontrolou milic, dalších ozbrojených skupin a islamistických extrémistů, kteří si tuto mediální agendu bedlivě hlídají. Krom toho některé věci jsou v postkonfliktní společnosti prostě tabu, zvláště pokud je to umocněno kulturním kontextem. Příkladem je mlčení kolem psychických následků u žen v přístavu Misuráta, které se staly oběťmi systematického znásilňování ze strany Kaddáfího jednotek. Obecně platí, že je v Libyi víceméně možno kritizovat vládu či parlament, protože nemají reálnou moc. U milic se však může veřejná kritika stát otázkou života a smrti.
Stranou snah o přistřižení křídel libyjským médiím nezůstávají ani politici na vládních a parlamentních postech, kteří se snaží vyvíjet nátlak skrze vágně formulované zákony, jež jsou jen kosmeticky upravenou verzí textů z trestních a občanských zákoníků z Kaddáfího doby a dají se zneužít k trestání reportérů za údajné pomluvy a urážky na cti. V neposlední řadě je zde tendence manipulovat editorskou politiku některých médií s ohledem na zájmy financiérů jednotlivých titulů.
Nedostatek profesionality
Být svobodným novinářem nestačí, pokud svoji práci neumíte. U Libye je to do očí bijící, protože se v ní naplno uplatnilo pořekadlo „čím uzavřenější národ, tím více občanských žurnalistů“. Libye sice dnes má přes 50 rádií, 45 televizních kanálů a 200 novin a časopisů, ale jejich obsah je slabý i na arabské poměry, protože jejich pracovníci desítky let neměli dostatečný kontakt ani se Západem, ani se svými arabskými protějšky. Nízká důvěryhodnost médií kombinovaná s ideologickou polarizací společnosti pak kvalitní žurnalistice nijak nenahrává, natož aby přála rozvoji její investigativní formy.
Dědictví Kaddáfího režimu a následných revolučních poměrů také zanechalo své stopy. Libyjští novináři často nechápou, co svoboda tisku znamená, protože ji nikdy nezažili, a ani kolikrát netuší, co to vlastně zprávy jsou, neboť dříve jen přejímali, co jim režim nadiktoval. Výsledkem je neobjektivní žurnalistika opírající se o klepy a neověřené informace, v níž mezi názory a fakty existuje jen velmi nejasná hranice. Zatímco tedy trh libyjských soukromých médií doslova bují, jejich kvalita zůstává sporná. Budiž příslibem světlých zítřků fakt, že se v zemi od pádu Kaddáfího nefiltruje internet a země se otevřela světu. Nebýt sociálních sítí (viz můj seznam účtů k Libyi na Twitteru) a solidních tradičních médií, jako je Libya Herald, nikdy bych nebyl schopen vývoj v této pouštní zemi tak podrobně sledovat.