Letošní jaro je ve znamení pěveckých soutěží. Dosud neobjevené talenty hledá jak televize Prima, tak i konkurenční televize Nova. Zatímco v X Factoru na Primě se soutěžící snaží prozpívat do kola soustředění, kde jsou následně rozřazeni do kategorií 25-; 25+ a vokální skupiny, v soutěži Hlas Česko Slovenska vysílané televizí Nova je úkolem pěvců zaujmout alespoň jednoho porotce. Jaké je ovšem zákulisí natáčení castingů?
Foto: porota druhé řady Hlasu Česko Slovenska. Zdroj: Profimedia.cz
Před lety jsem se registrovala v jakési komparzní agentuře, protože mi bylo řečeno, že jde o snadný a příjemný výdělek. Po natáčení několika různých snímků a televizních soutěží mi došlo, že toto tvrzení je lehce nadsazené. Když mi tedy přišla zpráva s nabídkou natáčení soutěže Hlas Česko Slovenska, byla jsem trochu skeptická. Nakonec mě objev dalších trhlin na mých oblíbených kalhotách přesvědčil, že je na čase si přivydělat nějaké peníze na obnovu šatníku.
Den po odeslání sms potvrzující účast na natáčení jsem se vydala do Filmových ateliérů Barrandov. Vzhledem k intervalům jízd, vedoucích do této destinace, mi mělo být jasné, že autobus, který jsem si vybrala, bude přeplněný. Jenže jsem si to uvědomila až ve chvíli, kdy jsem si silou pokoušela vytvořit alespoň malý prostor ke stání. Původně desetiminutová jízda se díky přemíře pasažérů protáhla. Nešlo jen o supění vozu do kopce, ale i vystupování a nastupování na jednotlivých zastávkách, kdy si lidé stojící uprostřed uvědomili, že právě teď musí ven, a naopak lidé na okrajích si přáli zůstat ve voze. Konečně jsme dojeli na poslední zastávku, následovala už jenom chůze k ateliéru číslo 8.
Na paštiku zapomeňte
Na místě bylo několik chumlů lidí, které se po uzření člověka s deskami daly do pohybu. Koordinátoři pak rozdělili komparzisty na mazáky (ti si mohli jít, kam chtějí, ideálně co nejdále) a na nováčky. Po vyhodnocení svých zkušeností jsem se zařadila mezi nováčky a naslouchala instrukcím. Ano, uvnitř objektu se nesmí jíst a pít. Toalety představují opodál stojící Toi Toi budky, jejichž obliba je cítit na desítky metrů daleko. O penězích se nemluví (myšleno v kolektivu). Alkohol a cigarety na place jsou zakázány, stejně jako šťourání se v nose. Zákaz pojídání svačin a pití byl nakonec upraven jen na doušku, že se nesmí jíst během natáčení, abychom nedělali reklamu chlebu s paštikou (vtip koordinátora).
Ještě před posledním papírováním (čtení jmen ze seznamu, hlášení se k jménu, které máte zapsané na dokladech, a přebírání zápočtových listů) přichází příslib proškolení se v oblasti herectví. Před začátkem skutečného natáčení budeme trénovat různé druhy potlesků a skandování, což pak máme využít ve chvíli, kdy nám bude řečeno, ale hlavně se máme při výběru vhodného okamžiku pro potlesk řídit srdcem (vedoucí si zabušil na hruď).
Většině lidí začíná být zima a čeká se už jen na otevření vrat do natáčecího studia. Rozhlížím se po okolí a přemýšlím, jestli jsou ostatní komparzisté lumíci, či zda je pouze baví uskakovat před auty a bránit jim v cestě. Naštěstí se dveře v obrovských vratech brzy otevírají a my jdeme dovnitř. První tedy do šatny, kde už vzniká fronta. Po čekání venku je ovšem příjemnější stepovat v teple než před budovou. Uspěju s udáním kabátu a jdu po schodech nahoru. Při usazování se koordinátoři mění v učitele dozorující výchovné koncerty. „Sedejte si od krajů a i do předních řad! Zaplňujete místa rovnoměrně. Myslíte, že diváci se chtějí dívat na mezery?“ A tak dále. Problém přitom spočívá v konstrukci laviček. Okrajové části jsou totiž i z vrchu vyztuženy kovovými spoji, které jsou pro posezení velice nepříjemné. Zvlášť když na nich strávíte třeba i šest hodin.
Když si vedle mě sedá sympaticky vyhlížející slečna, dozvídám se, co mě dnes čeká. Patří mezi mazáky, tedy ty, co natáčeli již předchozí dva dny. Upozorňuje mě na perfektní výběr místa, protože z naší tribuny vidíme porotcům do tváře v době zpívání soutěžících, a navíc je v našem místě nejlepší akustika, takže kromě zpěvu uslyšíme i výroky sudích. Předchozí dny totiž seděla na jedné z postranních tribun a neslyšela nic kromě zpěvu. Náhle jsem vděčná nejen za vybrané místo z hlediska dobrého poslechu, ale i za milou a inteligentní společnost.
Čtyři druhy potlesků
Konečně se na scéně objevuje bavič, jehož hlavním úkolem je nenechat publikum usnout a nyní (na počátku) je proškolit, jak dávat najevo své emoce. Nikdy jsem netušila, že jsou čtyři druhy potlesků. První z nich je vhodný na uvítání společensky vysoce postaveného hosta, příkladem je prezident Zeman. Kromě tlumeného pleskání rukou se ozývá i bučení. Druhý typ potlesku je intenzivnější. Kromě plácání dlaněmi se může přidat i souhlasné mručení, výskot či podporovací jekot. Třetí typ aplausu už představuje jakési vyšší umění. Je to vlastně druhý typ potlesku, jen se během něj člověk postaví. Posledním druhem potlesku je standing ovation. Dalších třicet minut pokračujeme v trénování potlesků, soutěžíme, která tribuna bude hlasitější, dokud neřekne přihlížející režisér, že je spokojený.
Po zhruba dalších deseti minutách přicházejí na scénu porotci. Prvním je rapper Majk Spirit. Po něm usedají na místa zpěvačky Dara Rolins a Marta Jandová. Předposlední místo zaplňuje vzápětí rocker Pepa Vojtek a jako poslední přichází hitmaker Michal David. Na tribunách vypuká zmatek, ačkoli je přísně zakázáno v budově fotit, většina lidí si vytahuje mobilní telefon, aby si známé tváře vyfotila. Mezitím se porotci dostávají do obležení maskérek a kostymérek, které ještě na poslední chvíli lakují vlasy a přepudrovávají obličeje. Když jsou všechny osobnosti v křeslech dostatečně upraveny, přichází technici, kteří jim zapojují mikrofony.
Po několika desítkách zkoušek kamer se začíná natáčet. První soutěžící přichází s mojí oblíbenou písní od zpěvačky Pink. Nastává pro mě skutečné utrpení, protože jeho interpretace mi nesedla. Přesto se k němu otáčí hned dva porotci a následně jej přemlouvají, jaké výhody bude mít, když se dostane do jimi vedeného týmu. Tímto způsobem projde před porotou zhruba deset zpěváků či zpěvaček. Někteří jsou lepší, jiní jsou horší, ale vždycky se to dá poslouchat. Natáčení přeruší až ohlášení technické závady, jejíž opravení si vyžádá zhruba pětiminutovou pauzu.
Během ní nás (ti, co neodešli ven) baví komik vtipy, soutěžemi, jejichž cílem je vyhrát nafukovací ruku. Posléze přidává i kvízy, jak známe celebrity. Naštěstí brzy natáčení pokračuje. Až po zapnutí kamer si uvědomím, že jsem celou dobu měla sledovat koordinátora, podle něhož se má tleskat a vstávat. Vzhledem k tomu, že velice špatně vidím na dálku, nepoznám ani, kde vedoucí sedí, a tak se dál řídím svým srdcem, nebo pohyby kolemsedících. Popravdě s přibývajícími hodinami natáčení jsem emotivnější, a proto nadšeně tleskám u každého zpěváka a poměrně často si i stoupám a ječím. Nevím, zda jde o davovou psychózu, ale rozhodně mě to začíná bavit.
Po několika přestávkách a mnoha soutěžících (celkově se jich za jeden díl zvládne dvacet) přichází všemi očekávaný konec. Porotci opouští svá křesla a i komparz má pauzu. Neodvratný odchod celebrit následně přináší nepředvídatelný zádrhel. Na Majka Spirita (coby nejmladšího a nejpohlednějšího) se při odchodu vrhá zástup fanynek z komparzu a chce se s ním vyfotit. Chumel dívek se ovšem pokouší od něj odehnat koordinátor s tím, že v objektu je focení zakázáno. Posléze ustupuje, že tedy ještě dvě dívky se mohou s Majkem vyfotit. Když si ovšem uvědomil, jaké čelí přesile, rezignoval a dokonce od dam přebírá fotoaparát, aby je s hvězdou zvěčnil.
Po poslední, proti ostatním skutečně zábavné přestávce následuje už jen natáčení záběrů s moderátory. Režisér pořadu i moderátoři se ukazují jako skuteční profesionálové, protože většina záběrů se povede již na podruhé. Navíc oba průvodci pořadem (Leoš Mareš i Tina) si připravují skutečně vtipné vstupy.
Po zhasnutí posledního světlometu už nastává jenom ona milá povinnost přejmout peníze. Vzhledem k počtu komparzistů je potřeba si na mzdu počkat. Po dvou hodinách se konečně s novou kamarádkou dočkáme a rychlým krokem se ubíráme na tramvaj, která není přeplněná. Doma po návštěvě toalety jsem neskutečně ráda, že žiji v luxusu (mám splachovací WC), a přemýšlím, kde koupím kalhoty v hodnotě menší než čtyři sta. Po přepočtu na hodiny docházím k závěru, že jsem si vydělala zhruba 45 korun za hodinu.
