Sonda do titulních stran pondělních celostátních deníků ukázala, že ne vždy byla situace těsně po volbách pro komentátory dobového tisku natolik přehledná, aby správně odhadli složení nové vlády. Jak tomu bude letos?
Foto: Ilustrační, Zdroj: Profimedia.cz
1996 aneb překvapivý pat. Cestu ukázala Buzková.
Počet mandátů politických stran v PS Parlamentu ČR po volbách v roce 1996.
Parlamentní volby roku 1996 obdařily Čechy nečekaným patem: stávající koalice ODS, KDU-ČSL a ODA dosáhla jen na 99 mandátů (dosud jich měla 112). Druhým vítězem voleb se tak stal Miloš Zeman. Ten nelenil a hned v sobotu vypustil pokusný balónek: „Jsme ochotni uvažovat o vládě s ODA, lidovci i s lidmi z ODS kolem Zielence, avšak s vyloučením Václava Klause“. Nabídl spolupráci KDU-ČSL a ODA, ty mu však daly košem. Jan Kalvoda (ODA) označil koalici s ČSSD s poukazem na programové rozdíly za „nepřijatelnou“, Josef Lux (KDU-ČSL), kterému Zeman dokonce nabídl premiérskou funkci, ji zavrhl jako „nefunkční“ a „neperspektivní“. Kromě pokusů přiblížit se oběma menším středovým stranám zaútočil Zeman i na eventualitu, že by si staronová koalice koupila republikánské poslance, kteří by se v jeho očích mohli stát „jakousi zásobárnou pro korupci poslanců“. Václav Klaus to odmítl jako „nehoráznost“.
Scénáře, který nakonec zvítězil, si mohl první den po volbách povšimnout jen opravdu pozorný čtenář denního tisku. Petra Buzková, politička ČSSD, hovořila již v neděli večer o tom, že by se ČSSD mohla dohodnout s pravostředovou koalicí na tom, za jakých podmínek by ji mohla podpořit. Tázala se: „Když oni nedají dohromady sto křesel, tak jak to dokážeme my?“ Kolegové z vedení strany její názor ovšem (zatím) bagatelizovali jako její „osobní“. Připomeňme, že ČSSD se nakonec uvolila tolerovat menšinovou vládu ve staronovém složení (ODS, ODA a KDU-ČSL), a to mimo jiné výměnou za křeslo předsedy dolní sněmovny pro Miloše Zemana.
3. červen 1996 přinesl na titulních stranách tehdejšího celostátního tisku (HN,LN,MfD,Právo, Svobodné slovo,Denní Telegraf,Zemské noviny) plejádu střípků, které se z hlediska naší současnosti jeví jako úsměvné nebo naopak varující. Milan Uhde třeba vyjevil své přesvědčení, že „konstruktivní vrstvy obyvatelstva jsou s ODS“ a překvapivý úspěch ČSSD si vysvětloval tím, že tržní ekonomika a svoboda přinesly leckomu do života „některé komplikace“. Tzv. velká koalice byla zmíněna v pondělním tisku šestkrát, a to jako „podvod na voličích“ (Zeman) nebo „velmi, velmi nepravděpodobná“ (místopředseda ODS Vlach). ČSSD ji připouštěla „pouze v extrémním případě ohrožení republiky“. Podobným mementem, chcete-li předzvěstí věcí příštích, byla jedna zmínka z řad sociálních demokratů o „vládě odborníků“. A můžeme pokračovat. Nechyběla ani jistá nejistota o tom, jak bude postupovat prezident Václav Havel: „Úvahy, koho zvolí za muže, jenž se pokusí sestavit vládu, zaměstnávaly vedení obou nejsilnějších politických seskupení po celý den“ (MfD). Koalice s krajními stranami KSČM a SPR-RSČ byla unisono vylučována, jakkoliv šéf republikánů Miroslav Sládek trval na tom, že „bez mých hlasů ani jedna strana nedá vládu dohromady“. V neposlední řadě bylo pikantní, jak často se autoři 33 pondělních novinových komentářů o případných koalicích zajímali o názor českých i zahraničních ekonomů a „investorů“. Případná vláda s účastí ČSSD by podle nich měla za důsledek odliv zahraničního kapitálu. Kurz českých hospodářských reforem, podle agentury Reuters „pravděpodobně nejúspěšnějších v postkomunistické Evropě“, byl po volbách údajně na vážkách.
1998 aneb Rumlova malá představivost. Velkou koalici zvěstoval průmyslník Soudek.
Počet mandátů politických stran v PS Parlamentu ČR po volbách v roce 1998.
Staronové koalici nadělil osud pouze dva roky. Ekonomické problémy a vzájemné třenice akcelerované aférou s financováním ODS vedly na podzim roku 1997 k tomu, že KDU-ČSL a ODA odešly z koalice a zemi spravovala do předčasných voleb úřednická vláda Josefa Tošovského.
Volby vyhrála ČSSD před ODS, nejširší manévrovací postoj měly nicméně dvě menší středové strany – KDU-ČSL a Unie Svobody. Mohly si vybrat mezi tradičním modelem ODS, KDU-ČSL a Unie Svobody (102 mandátů) a koalicí s ČSSD (113 mandátů). Jazýčkem na vahách se vedle Luxových lidovců, kteří spíše tíhli k ČSSD, stala Unie Svobody vzniklá odtržením od ODS v lednu roku 1998. Hned po volbách si ovšem neprozřetelně zúžila manévrovací postoj, když si nechala odhlasovat zákaz spolupráce s ČSSD („nepřekonatelné programové rozdíly“). Její šéf Jan Ruml vsadil vše na to, že přinutí ODS ke „změně politické kultury“: „ODS bude muset změnit strašně moc věcí vůbec proto, abychom mohli spolu jednat“. Obdobné podmínky vůči ODS si kladla také KDU-ČSL. Její místopředseda Jan Kasal si diktoval, že „ODS spolu s námi a s unií popíše, co se tady stalo, že se tu nestal ani sarajevský, ani žádný jiný atentát“.
Situace, ve které dvě malé strany (KDU-ČSL, Unie Svobody) vznášely požadavky na obě velké (ODS, ČSSD), aby změnily svůj „styl“, popřípadě se dokonce zřekly svých lídrů, byla z mého pohledu těhotná katarzí, která později nastala. Předpověděl ji průmyslník a šéf plzeňské Škodovky Lubomír Soudek, který jako jediný hovořil hned v pondělí po volbách o velké koalici: „V případě, že se obě velké strany nespojí, čeká zemi asi další, naprosto zbytečný chaos“. Pozdější politický vývoj mu dal za pravdu. Vyhrála varianta číslo 5, jak ji v pondělí definoval deník Slovo: „Zeman a Klaus by si v ní „mohli prosadit všechno, co by chtěli, v první řadě změnu volebního systému, aby při dalších parlamentních volbách vyšachovali politické trpaslíky“. Myšlenka velké koalice zazněla stejně jako před dvěma lety v šesti příspěvcích (z 81), tentokrát se ovšem zhmotnila v realitu.
2002 aneb vše pod Špidlovou taktovkou.
Počet mandátů politických stran v PS Parlamentu ČR po volbách v roce 2002.
Situace po volbách, které ukončily čtyřletí opoziční smlouvy, byla z hlediska médií i politických aktérů od samého začátku přehledná, předvídatelná a nepřipouštěla mnoho spekulací. Bylo to zásluhou Zemanova nástupce v čele ČSSD Vladimíra Špidly, který se pro vládu s Koalicí (KDU-ČSL+US-DEU) vyslovoval už před volbami, což po nich jen potvrdil a posléze vládu opírající se o těsnou většinu 101 poslanců uvedl v život. Jeho koaliční partneři mu to po předešlé zkušenosti, kdy byli obejiti, nikterak neztěžovali, a pro byl i prezident Václav Havel. Dodejme, že spolupráci s KSČM zakazovalo sociálním demokratům i nadále Bohumínské usnesení – Komunisté slovy svého předsedy Grebeníčka „podávali ruku ke spolupráci“, zůstali ale nevyslyšeni. ODS se po rozpačitém výsledku, kterému předcházela ještě rozpačitější volební kampaň (heslo „Národ volí Klause“), smířila s opoziční rolí. Povolební tajenku tak nejlépe shrnul lapidární titulek MfD: Špidla vyhrál a bude vládnout.
2006 aneb kdo zradí?
Počet mandátů politických stran v PS Parlamentu ČR po volbách v roce 2006.
Tyto volby byly ve znamení rekordních zisků. ČSSD si připsala 32 % a ODS dokonce 35 %, což byl – dle slov jejího předsedy Mirka Topolánka „nejbujnější sen, který kdy měl“. Pravostředová (ODS, KDU-ČSL, Zelení) a levicová sestava (ČSSD, KSČM) si připsaly shodně 100 hlasů, což přimělo mnohé autory pondělních komentářů mluvit o „patu“, „velké remíze“ a „rozdělené zemi“. Šéf ČSSD Jiří Paroubek ve svém sobotním vystoupení po zavření volebních uren výsledek voleb neunesl a přirovnal ho ke komunistickému puči z února roku 1948. Později vystřízlivěl a doporučil své straně odchod do opozice. Úkol sestavit vládu tak připadl Topolánkovi, a to i s ohledem na skrupule sociálních demokratů jít do otevřené koalice s komunisty.
Řešením mohla být velká koalice, nicméně oba velcí hráči ji stejně jako v roce 2002 vyloučili (Topolánek: „nesmysl“) a svému slovu (na rozdíl od roku 1998) dostáli. Stále ovšem nebylo jasné, jak chce Topolánkova koalice se 100 poslanci vládnout – od Jiřího Paroubka zhrzeného tzv. Kubiceho zprávou byla nějaká forma tolerance jen stěží představitelná. Objevil se kupříkladu návrh tzv. duhové koalice všech stran kromě komunistů. A objevily se také dvě úvahy, které předjímaly to, co se později stalo – zběhnutí poslanců ČSSD Melčáka a Pohanky k Topolánkově koalici. Spekulace o obchodování s poslanci zmínily Lidové noviny a Haló noviny odtušily, že prezident Václav Klaus „asi počítá s tím, že se v ČSSD najde někdo, kdo udělá Wagnera“ (poslance ČSSD, který podpořil rozpočet Klausovy menšinové vlády v roce 1996). Oba přeběhlíci, kteří se zanedlouho přesunuli na titulní strany novin, prozatím ale v pondělí nikoho nezajímali. Melčáka uvádí jen východomoravská MfD ve výčtu zvolených poslanců, Pohanka zůstává zcela stranou zájmu.
2010 aneb Paroubkův konec a fenomén kroužkování
Počet mandátů politických stran v PS Parlamentu ČR po volbách v roce 2010.
V minulých volbách vyhrála ČSSD těsně nad ODS (56 ku 53 mandátům), ale bylo zřejmé, že nebude mít koaličního partnera. Předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek – „zjevně zaskočený a se strhaným výrazem ve tváři“ – rezignoval již v sobotu navečer, a to za jízlivého doprovodu nejen bulvárního tisku (Aha! Kam zmizel Paroubek? Blesk Půjdeme, Jirko, je konec…). Lídr ODS Petr Nečas, naopak již v prvních povolebních komentářích potvrzoval, že chce být premiérem. Když si k tomu přidáme, že čerstvý předseda sociálních demokratů Bohuslav Sobotka sám od sebe nahlédl, že jeho strana nemá koaliční potenciál, cesta ke koalici ODS, TOP 09 a Věcí veřejných disponující výraznou většinou 118 křesel se zdála být již v pondělí umetena a nebyla rozporována. Titulky novin ovládl fenomén kroužkování. Preferenční hlasy, jejichž počet se oproti minule zdvojnásobil na 3,7 mil., udělily stopku lídrovi ODS v Olomouckém kraji Ivanu Langerovi, do sněmovny na jejich perutích naopak doletěli Marek Benda (ODS), Jan Farský (TOP 09) a z poslední pozice pražské kandidátky ODS také jistý „živnostník“ (podle zlých jazyků řidič Tomáše Hrdličky) Jan Florián. Ano, ten, který letos v létě nepodpořil „stojedničku“ Mirky Němcové a otevřel cestu Zemanově „vládě odborníků“ a tím předčasným volbám. Inu, cesty politické prozřetelnosti jsou nevyzpytatelné.
Jak to bude letos?
V letech 2002 a 2010 byla situace novinovými komentátory vnímána jako přehledná. Iniciativu přisoudili Vladimíru Špidlovi (2002) a Petru Nečasovi (2010). Ti jejich očekávání splnili a sestavili své vládní koalice. Prostor pro spekulace byl v obou případech minimální. V letech 1996, 1998 a 2006 byla naproti tomu nepřehlednost daná výsledkem voleb daleko vyšší. To se odrazilo i v médiích, která spekulovala hned o několika variantách sestavení vlády. V žádné z těchto tří konstelací nemohl člověk dost dobře usoudit z četby pondělních novin na to, co se poté skutečně stalo. Budoucnost, která měla nastat, byla vždy ukryta mezi řádky, v bezvýznamné citaci nebo odbyta jako „vyloučená“ a „nereálná“. Jak tomu bude letos?
