Rusko-ukrajinské informační války nejsou ničím novým. Obyčejně jsou politicky motivovány a prohrává v nich Kyjev. Za ta léta však Ukrajinci začínají být proti nim imunní.
Foto: Zákaz dovozu čokolády Roshen do Ruska odstartoval rusko-ukrajinskou obchodní válku
Zatím poslední rusko-ukrajinská informační válka začala koncem července. Doprovázela válku obchodní, která se rozhořela kvůli ukrajinským cukrovinkám. Připomeňme si, že poté, co ukrajinský prezident Viktor Janukovyč ohlásil, že jedinou alternativou pro Ukrajinu je integrace s EU, našel dnes už bývalý hlavní ruský hygienik Gennadij Oniščenko v čokoládě ukrajinské firmy Roshen toxické látky. Tím začala rusko-ukrajinská obchodní válka, která trvá dodnes a vlivem které se, podle slov ukrajinského premiéra Mykoly Azarova, snížil ukrajinský export do Ruska o 25 procent.
Za období své nezávislosti zažila Ukrajina mnoho takových válek. Ty nejbrutálnější, které Rusko rozehrálo proti Ukrajině, proběhly za prezidentství Leonida Kučmy v roce 2003, kdy došlo ke sporům o ukrajinský ostrov Tuzla, během pomerančové revoluce v roce 2004, před plánovaným připojením Ukrajiny k Akčnímu plánu členství NATO v roce 2008 a během plynové krize v roce 2009.
Témata jsou pořád stejná: nepřátelské jednání Ukrajinců vůči Rusům, hájení zájmů ukrajinských občanů a především občanů Ukrajiny ruské národnosti před provinčně neschopnými nebo nacionalistickými ukrajinskými politiky, válka s ukrajinským fašismem a samozřejmě velkým tématem, které je exportováno i mimo území Ruska a Ukrajiny, je plyn.
Ruská média na Ukrajině
Kromě různých lobbistických center jsou to média, především televize, která nabízí prostor pro šíření dezinformací a propagandy uvnitř Ukrajiny. Není to vždy úmyslné a informace nebývají úplně nepravdivé. Stačí, když se klade důraz na určité věci, a něco jiného se zase nedořekne. Problémem ukrajinských médií je velká uzavřenost, za níž většinou stojí malá znalost cizích jazyků. Většina ukrajinských redaktorů ovládá pouze ruštinu a často slepě přebírá jakékoliv informace z ruského informačního prostředí, aniž by je ověřili nebo konfrontovali s domácími či jinými zahraničními zdroji. Než po několika dnech či týdnech přetřásání tématu dojde k objektivnějšímu a komplexnějšímu pohledu na věc, je už pozdě. Zpravodajský prostor už byl dávno infikován.
Kromě toho, ruská média jsou na Ukrajině jako doma. Signály ruských televizních stanic pokrývají celou Ukrajinu. Jsou místa, kde Ukrajinci nemají možnost naladit žádnou ukrajinskou televizní stanici, zato ruskou ano. Totéž se týká tisku. K tomu všemu většina ukrajinských televizních stanic má ve svém vysílání více než 50 procent ruské produkce. I když v licenčních podmínkách je stanoveno, že minimálně 50 procent programů vysílaných stanicí musí být národní, tj. ukrajinské provenience, lze toto pravidlo velmi snadno obejít. Velké množství ruských programů i filmů totiž vzniká na Ukrajině, a i když jsou realizovány pro ruský trh, je možné je považovat za ukrajinský audiovizuální produkt. To, že nejsou v ukrajinštině, také nepředstavuje žádný problém. Tato otázka se řídí zákonem o Zásadách státní jazykové politiky, v němž je sice ukrajinština uvedená jako jediný státní jazyk, ale ruština patří k jazykům regionálním, a těm Ukrajina i v oblasti kultury garantuje volné používání. Podle týdeníku Ukrajinskyj tyždeň ještě před dvěma lety ruské programy v hlavním vysílacím čase na nejsledovanějších ukrajinských televizních kanálech zabíraly od 46 do 75 procent vysílacího času. Dnes se situace trochu zlepšila, ale přesto, například, stanice Inter vysílá 30 % ukrajinských produktů a 70 % ruských. U kanálu 1+1 jde o poměr 55 % ke 45 %, u STB – 78 % ukrajinských a 22 % ruských, u ISTV – 40/60, u kanálu Novyj – 75/25, u NTN – 37/63 a u kanálu Ukrajina je to dokonce jen 7 % ukrajinských produktů k 93 % ruských.
Parodie na ruského manipulátora
Hvězdou letošní rusko-ukrajinské informační války se stal moderátor ruské televizní stanice Rossija Dmytro Kyseljov, který v rámci své relace „Věsti něděli“ připravil seriál o Ukrajině, který nazval Eutanázie na ukrajinský způsob a Rozvod na ukrajinský způsob. Známý moderátor v něm Ukrajinu zobrazuje jako loď, která se potápí, upozorňuje na to, že Západ přivede Ukrajinu k platební neschopnosti (defoltu) a ekonomické krizi, a Ukrajince straší tím, že pokud bude v listopadu ve Vilniusu podepsána smlouva o Asociaci s EU, bude jejich černozem ve vagonech vyvezena do Německa. Manipulativnost Kyseljova byla natolik průzračná, že to v ukrajinské společnosti vyvolalo spíše posměch. I proto žurnalisté ukrajinského kanálu 1+1 připravili jako odpověď parodii, která dlouho kolovala i po internetu, a ve které ve stylu ruského moderátora přednesli fakta o dnešním ekonomickém stavu Ruska.
Není dne, aby se v ukrajinských médiích neobjevily komentáře ruských politiků nebo úředníků, které hodnotí dění na Ukrajině a často i velmi nevybíravě. O ukrajinských diplomatech se mluví jako o lidech, kteří nevědí, co činí. Kteří neumějí anglicky, a proto nechápou celkový dopad podepsání Smlouvy o asociaci. O politicích zase, že jediným jejich motivem pro podepsání Smlouvy je ochránit své peníze v západních bankách. Často se uchylují, opět přes média, k vyhrožování. Kupříkladu, podle poradce prezidenta ruské Federace pro regionální ekonomickou integraci Sergeje Glazjeva Ukrajina „přestane být subjektem mezinárodního práva“, a pokud bude ve Vilniusu podepsána Smlouva o asociaci s EU, „vedení Ukrajiny tím poruší čl.13 Smlouvy o přátelství s Ruskem… a budeme nuceni začít řešit všechny otázku od počátku, včetně otázky hranic“. Už se vyhrožovalo i zpřísněním režimu na hranicích apod. A konečně, vytáhla se i plynová karta. Ukrajina opět neplatí za odebraný plyn. I když zatím není jasné, kdo je vlastně dlužníkem.
Trochu jiná válka
Letošní informační válka se od těch předcházejících trochu liší a Ukrajinci v ní nezůstávají úplně bez odpovědí. K ráznějším reakcím se odvážili ne jenom nezávislí novináři, ale i politici. Jako například vicepremiér Ukrajiny Jurij Bojko, který kdysi platil za jednoho z největších lobbistů energetické spolupráce s Ruskem, tentokrát na výzvu ruského Gazpromu, aby Ukrajina okamžitě zaplatila za odebraný plyn, odpověděl slovy: „Bude-li Rusko přistupovat k této otázce takto formálně, osobujeme si právo stejným způsobem využívat kontrakt pouze pro nákup, a veškerou odpovědnost za tranzit do Evropy necháme na ruském Gazpromu. Už jim pomocnou ruku podávat nebudeme.“ Část ruských médií tuto informaci interpretovala jako vyhrožování a v tom smyslu, že Ukrajina opět ukázala, že není spolehlivý obchodní partner. Bojko však mluvil o tom, že v případě deficitu plynu Ukrajina už nemusí zachraňovat ruský Gazprom tím, že mu v čase největších odběrů evropskými odběrateli bude pomáhat z vlastních zásob.
Ukrajinská veřejnost si už za ta léta na ruské výpady tak trochu zvykla. Rusko v posledních dvou letech ztratilo na Ukrajině svého mohutného spojence v osobě Viktora Janukovyče a jeho Strany regionů. Vykreslovat Janukovyče jako potomka banderovců nebo násilného ukrajinizátora, jako to ještě šlo u jeho předchůdce Viktora Juščenka, by bylo už asi hodně přehnané a jen málo uvěřitelné. K tomu ta nejvlivnější ukrajinská média jsou více či méně spřízněná s Janukovyčem a jeho stranou – a pokud bude mít Janukovyč zájem na integraci s Evropskou unií, budou i tato média více proevropská a tím i více proukrajinská.
