Ukrajina stojí na křižovatce. Zatím se přiklonila k Rusku, k nelibosti novinářů „Západu“.
Foto: falešný proces s ukrajinským prezidentem při demonstracích v Kyjevě. Zdroj: Profimedia.cz
V Kyjevě už téměř měsíc probíhá „euromejdan“, jak se zkomoleně přezdívá mezi novináři demonstraci několika tisíc příslušníků ukrajinského opozice na kyjevském náměstí Nezávislosti (mejdan Nezaležnosti), kteří požadují rychlou integraci s Evropskou unií a rezignaci prezidenta Viktora Janukovyče. Správně ukrajinsky je to evromajdan. Něco jako forum romanum.
NYT: Ukrajina sama neví
„Západní“ sdělovací prostředky ve svých článcích a komentářích – jakkoliv jsou komentáře opticky hojnější – se zabývají hlavně politickou stránkou věci, tedy kladou důraz zejména na nutnost přiklonit Ukrajinu k Evropské unii. New York Times se například ve svém redakčním komentáři z 12. prosince od Samuel Charapa a Keith Chardenové pozastavují nad tím, že zatímco například Litva, Švédsko či Německo by Ukrajinu přivítaly, Ukrajina sama neví. Komentátor Fjodor Lukjanov, jinak šéfredaktor vlivného kremelského, ale diplomaticky uhlazeného časopisu Rossia v globalnoj politike, prohlašuje v komentáři pro New York Times, že Ukrajina prvně musí politicky vyspět a že na Ukrajině neexistuje podhoubí k obecnému souhlasu s přístupem k Unii. „Západ si musí uvědomit, že Evropa nemůže integrovat Ukrajinu do EU proti Rusku“.
Washington Post: Ukrajině hrozí nekonečný zmatek
Washington Post se hojně zabývá tím, že „byli zbiti novináři a aktivisté“, kteří vyzývají v posledních týdnech k odstoupení Viktora Janukovyče. Cituje zejména opoziční ukrajinské noviny a emotivně popisuje skandování „Hanba, hanba“ jako reakci na prohlášení Vitalije Klička o tom, že „byla překročena hranice“. O geopolitickém a ekonomickém pozadí protestů se zmiňuje jen okrajově. O několik dní později sice uvádí historická pozadí některých dějů na Ukrajině s tím, že současné vidění je příliš ploché, ale ani v tomto textu nezmiňuje ekonomické pozadí konfliktu. Jakoby ukrajinský „boj za svobodu“ skutečně byl bojem za svobodu, celonárodním povstáním, které podporuje beze zbytku celá země. To ale není pravda. Budoucnost Ukrajiny, nelze nalézt na ulicích Kyjeva. Washington Post sice o dění na Ukrajině informoval s důrazem na občanské nepokoje a zejména na komentářových stránkách personifikovaně akcentoval „tlak ruského prezidenta Vladimira Putina“, avšak upozornil v redakčním komentáři, že „Ukrajina další revoluci nepotřebuje“ a „Ukrajina i Janukovyč nejsou tím, čím byli v roce 2004.“. Suše konstatoval, že přes demonstrace se Janukovyč stále těší značné podpoře. Varoval, že „pokud Janukovyč bude nucen podlehnout moci pouličních pochodů nebo jiných mimoústavních prostředků, Ukrajina bude náchylná k nekonečnému zmatku, který postihl ostatní národy, které odstranily své volené představitele, včetně Thajska a Egypta. “ Pak by důraz Evropy na demokratické standardy vypadal dle komentáře Washington Post „dutě“.
Postupem dní se ale i hlavní západní sdělovací prostředky začaly zabývat více pozadím celé věci. Koncem roku 2013 se komentář NYT již vážně věnuje názorům východu a jihu Ukrajiny, což těžce nese anglicky psaný ukrajinský list „Kyiv Post“, jehož komentátor Boris Danik, žijící v North Caldwell, New Jersey, se ohrazuje proti postupující marginalizaci dějů na náměstí Nezávislosti.
NYT sepřitom se ještě v polovině prosince zabývaly popisem návštěvy baronky Ashton a Johna Kerryho u protestujících a tvrdily, že „krize narůstá“.
The Economist ostře proti Putinovi
Dokonce i jindy „studený“ The Economist na počátku ukrajinské krize vášnivě referoval o Janukovyčovi jako o někom, kdo chodí jako zloděj, před úsvitem. Ostře protiputinovská a protijanukovyčovská rétorika v článku Putinovo drahé vítězství se ovšem nezměnila ani po podpisu dohod s Ruskem. Naopak. Economist stále vyzdvihuje „nabídku právního státu, volného obchodu, hospodářské soutěže a reformy v nabídce EU.“ O sociálních dopadech těchto „reforem“ se ale nezmiňuje. Demonstrace vidí jako „národní obrození a hlasité odmítnutí kleptokratického post-sovětského státu.“ Dokonce v té souvislosti zmiňuje naprosto ahistoricky mýtické dubčekovské pražské jaro roku 1968 v Československu. O tři dni předtím se Economist ještě ptal, zda protesty jsou „zrození národa“, a tklivě popisoval „zasněžený večer“ mezi demonstranty na Maidanu. Na začátku prosince tvrdil, že „situace na Ukrajině je nestabilní a nebezpečná. Západ musí jednat „. Rusko-ukrajinskou politiku popisoval jako „politiku brutálního tlaku“.
Výroková žurnalistika v podání Reuters
Agentura Reuters o situaci na Ukrajině informovala poměrně věcně, včetně backgroundu o tom, že protesty vypukly po Janukovyčově rozhodnutí odejít od dohody s EU a obrátit se na Moskvu, a referovala i o tom, že protesty osobně podpořil senátor McCain. Výroková žurnalistika tiskové agentury se dělá snadno. V jednom článku se ocitne celé spektrum názorů vedle sebe (komisař pro rozšíření EU, bývalý velvyslanec České republiky při NATO a absolvent MGIMO Štefan Füle či ukrajinský premiér Mykola Azarov vedle vůdce nacionalistické, protiruské, antisemitské národně socialistické krajní pravice Olega Tjagniboka či lídra tymošenkovské opozice a bývalého ministra hospodářství, protiruského liberála Arsenije Jaceňuka), aniž je kterýkoliv zarámován souvislostmi a klasifikována jeho váha.
Článek Reuters z 19. 12. si ale už všímá skrytých důvodů pro náhlý obrat Janukovyče. Připouští, že Janukovyčova touha navázat užší vztahy s EU byla skutečná, ale že se zděsil, když cítil, jak se EU postavila k finančním obtížím, kterým by Ukrajina musela čelit, kdyby si vybral Brusel před Moskvou. Přiznává, že to byla neochota EU a Mezinárodního měnového fondu být flexibilní ve svých požadavcích na Ukrajinu. Uvádí ale i osobní antipatie vůči uvězněné Juliji Tymošenkové. Reuters uvádí, že Janukovyč potřeboval 16 miliard dolarů během tří let. EU nabídla 610 milionů eur (839 milionů dolarů) a další peníze podmiňovala dohodami s Mezinárodním měnovým fondem.
Celkově lze říci, že „západní“ sdělovací prostředky s výjimkou nemainstreamových odborných periodik či thinktanků kopírovaly počáteční propagandistickou křivku nadšení z „lidového povstání“ proti „ruskému“ Viktoru Janukovyčovi, poraženému kdysi v oranžové revoluci. Až posléze excitaci zklidnilo zjištění, že ekonomicky je schopno pomoct Ukrajině jedině Rusko a ne krizí zmítaná EU. Toho si byl nakonec vědom i například The Economist, který ovšem má k dohodě ostré výhrady.
Tři skupiny ruských médií
Ruské sdělovací prostředky je třeba rozčlenit na tři základní skupiny: zapadniky, nadšené podporovatele ukrajinských revolucionářů proti Putinovi, neutrály popisující všechny aspekty konfliktu a „siloviky“, obhajující imperiální ideje postsovětského svazu. Mnohá ruská média zpočátku pouze informovala o časové ose, která vedla k dějům na náměstí, ačkoliv se pojetí osy měnilo podle toho, zda šlo o noviny opoziční – zapadnické, či nikoliv. V každém případě ale informace z „blízkého zahraničí“ jsou daleko podrobnější po všech stránkách.
Oslava Banderových narozenin
Stránka ntv.ru přinesla v počátcích poměrně podrobnou informaci o návštěvě diplomatů v čele s náměstkyní amerického ministra zahraničí, která přivezla demonstrujícím sušenky… Informovala ovšem také o tom, že krymský premiér Anatolij Mogilev řekl, že to není „Euromajdan, ale eurovandalové“. Referovala i o tom, že ukrajinský premiér Azarov obvinil „Evromajdan“ z podkopávání ekonomiky a politické stability v zemi. Pro ruské čtenář je zajímavá i informace, jejíž kontext západní Evropa nedoceňuje: tisíce Ukrajinců, převážně mladí lidé, aktivisté z nacionalistické strany „Svoboda“, vyšly do ulic s pochodněmi na počest narozenin Bandery a skandovali „Bandera – náš hrdina“, „Bandera přijde a přinese pořádek“. Vzhledem tomu, že tlupy banderovců (Ukrajinské povstalecké armády a Organizace ukrajinských nacionalistů – OUN) vraždily v některých oblastech Evropy až do počátku 50. let, vnímají Rusové jakékoli oslavování Stěpana Bandery velmi negativně.
Moskevský komsomolec přinášel spíše informace od oficiálních představitelů Ukrajiny, informoval například, že ukrajinské ministerstvo vnitra nemá v úmyslu demonstraci rozehnat.
Ruská média: více zpravodajství, méně komentářů
Agentura RIA – Novosti během doby přinášela emočně nezabarvené zpravodajství. Navíc přinášela průběžně průzkumy mínění, například i informaci, že polovina Ukrajinců očekává negativní dopady akce na náměstí Nezávislosti. Agenturní zpravodajství nestranilo ani jedné ze stran a bylo obvykle postavené na citátech představitelů jednotlivých stran, včetně bývalého gruzínského prezidenta Saakašviliho, který měl, stejně jako dalších 36 osob, zákaz vstupu na Ukrajinu. RIA uvedla též, že polovina Ukrajinců je připravena protestovat kvůli zhoršení života po vstupu do EU a verze, že euromejdan uspořádáli sami „ukrajinští občané, kteří chtějí, aby jejich země byla stejné civilizovaná jako státy EU“, věří pouze 13% Rusů.
Ruská, podobně jako americká média informovala o podpoře protestujících osobnostmi a filmovými hvězdami, činila tak však poněkud méně emotivním způsobem a aniž by předjímala, která cesta je správná. Nevěnovala se dění na Ukrajině tolik v komentářových stránkách, naopak dávala přednost zpravodajství.
Agentura Interfax například nechala dění komentovat světové politiky. Slovo dostal John Kerry, Štefan Füle, náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nuland, Catherine Ashton, Zbigniew Brzezinski, švédský ministr zahraničí Carl Bildt, litevský ministr zahraničí Linas Linkevičius či německý ministr zahraničí Guido Westerwelle. Přinesla informace jak o ženě z regionu Černigov, na náměstí v jednom ze stanů údajně znásilněné, tak o faktu, že Janukovyč podepsal amnestii pro demonstranty.
Novosti i Interfax vydaly během měsíce každá přes 1100 zpráv. Včetně té, která se ukázala jako nepravdivá. Rodiče ve Lvově totiž opravdu nepokřtili svého syna jménem „Evromajdan“…
Exces se sestrou národa
Rádio Hlas Ruska si také udrželo zpravodajskou korektnost. Faktem, že Rusko bylo schopno poskytnout Ukrajině půjčku ve výši patnáct miliard dolarů, částku, kterou jí Brusel nebyl schopen, vzhledem k hospodářské krizi, poskytnout, akcentovalo dostatečně, aniž muselo dodávat vysvětlivku souvislostí s demonstracemi. Dávalo prostor pro vyjádření jak ruským, tak evropským i ukrajinským představitelům. Nepřinášelo tklivé příběhy, ale informovalo o všem podstatném. Ovšem titulek jinak věcného článku Taťány Golovanové „Rusko pomáhá Ukrajině velkými penězi a levným plynem jako její „sestra národa““ jde ovšem za hranice žurnalistiky. Nutno podotknout, že podobných excesů jsem v ruských médiích mnoho nenašla.
Únava médií z revolucí
Celkový dojem z mainstreamových zpráv z obou stran je jeden – zřejmá únava sdělovacích prostředků z permanentních revolucí a povstání „za demokracii“ kdekoliv po světě. Stereotyp pohledů už je zřejmý – jak v slovním, tak v obrazovém zpravodajství. V Evropě a v USA je akcentován „demokratický“ aspekt nadšených davů na jednom náměstí a značně potlačena souvislost s ekonomickým, vojenským a geopolitickým rozměrem sporu mezi EU a Ruskem o Ukrajinu. V hlavních evropských médiích nikdo nepřinesl detailní analýzy podmínek smlouvy, za kterých chtěla EU Ukrajinu přijmout a nikdo z evropských novinářů se nenamáhal na jednu misku vah dát přínos pro EU a na druhou přínos pro Ukrajinu, případně na druhou dát ztráty a rizika s tímto krokem spojená. Existují zde totiž jak ekonomická, tak vojenská a geopolitická rizika, neboť nevidět i vojenskopolitické souvislosti „evropské“ orientace Ukrajiny je z žurnalistického hlediska trestuhodné.
Uvozovky u mnoha označení používám s ohledem na tak zvané „egyptské jaro“. Zatímco pražská „sametová“ a Juščenkova „oranžová“ revoluce se odehrály v době, kdy byly ojedinělé, jejich nejrůznější jasmínové a růžové klony, připravené podle jednoho návodu Gene Sharpa v „banánových“ republikách Asie i Evropy, již mediálně přestaly fungovat. Ukrajina k sobě už tentokrát nedokázala přitáhnout čtyřiadvacetihodinové zpravodajství hlavních světových televizí. Konzumenty médií už přetlak „boje za dobro“ unavuje. Média žijí z prodeje obsahu a zdá se, že „lidové“ revoluce se už přejedly. Nadšení se nekoná. Ekonomická krize Evropě přinesla jiné starosti. Tymošenková je zapomenuta a ruský plyn zvítězil nad demokracií. A to přesto, že v Kyjevě se na náměstí Nezávislosti pokusili o rekord. Sešlo se zde nejméně 100 tisíc Ukrajinců, kteří společně zpívali státní hymnu. Kromě pokusu zapsat se do Guinnessovy knihy rekordů šlo i o „podporu pro integraci s Evropskou unií“.
