Novinář, esejista, spisovatel. Člověk ze „staré školy“, zakladatel prestižního levicového týdeníku Le Nouvel Observateur, který vždy považoval za důležité, aby novinářská profese byla nejen prací s informací, ale měla blízko i k literatuře a filozofii.
Foto: Jean Daniel. Zdroj: Profimedia.cz
Jean Daniel, poslední z těch intelektuálů, kteří mezi své přátele mohli počítat takové osobnosti, jakými byli například Jean-Paul Sartre, Albert Camus nebo François Mitterrand.
V posledních rozhovorech, které poskytl, o sobě rád mluví jako o člověku „minulosti“. „Mé sny jsou zaplněny drahými lidmi, kteří odešli,“ říká. Jean Daniel (*1920) ale rozhodně není někým, kdo by se jen ohlížel. V každém z jeho pravidelných editorialů, jež vycházejí každý týden v Le Nouvel Observateur, se o tom můžete přesvědčit.
Například k nedávnému vydání knihy Merci pour ce moment (Děkuji za tu chvíli) Valérie Trierweilerové, bývalé partnerky prezidenta Hollanda, napsal: „Diskreditovat prezidenta republiky nebo mu ponechat tu péči, aby tak učinil sám, to už není transparentnost, ale vražedný druh voyeurismu.“
V Blidě nás bylo šest
Jean Daniel, celým jménem Jean Daniel Bensaïd se narodil 21. července 1920 v alžírském městečku Blida, o němž se v roce 1897 zmínil i spisovatel André Gide ve slavném lyrickém díle Les Nourritures terrestres (Pozemské živiny).
V Blidě, jak později vzpomínal, utvořil společně s kamarády „malou skupinu“, jež byla „daleko od oránské aristokracie a jejích šílených nocí“. S přáteli čekali na každé číslo literární La Nouvelle Revue française, jež přicházelo pouze jedno na celé město. „Zdálo se mi, že bylo určeno pouze pro nás šest, a také jsme se o něj všichni podělili,“ vzpomínal před šesti lety v rozhovoru pro časopis La Revue-Médias.
Byl jedenáctým dítětem Julese Bensaïda a Rachel Bensimonové, pocházejících z nuzných poměrů, kteří tím, že pracovali později jako živnostníci, se trochu zmohli. Rodiče byli židovského vyznání, ale jejich přístup k víře lze označit za spíše vlažný.
Jeho sestra Mathilda, na niž rád vzpomíná, se snažila organizovat něco na způsob literárního salónu madame Recamierové, kde se nahlas předčítalo. Zde se setkal s prvními velkými zážitky při četbě Prousta, D´Annuzia nebo Virginie Woolfové…
Stoupenec Bluma, válečný odboj i boj
Jako student se na místní střední škole stal pravidelným čtenářem Vendredi, nezávislého týdeníku intelektuální levice, jenž podporoval Lidovou frontu. Ačkoliv si prošel obdobím marxismu a obdivu k Sovětskému svazu, byl stoupencem socialisty Léona Bluma, ale nikdy se nestal komunistou, na rozdíl od mnoha jeho přátel. Přisuzuje to sám vlivu Andrého Gida a jeho díla Návrat ze Sovětského svazu (Retour de l'U.R.S.S., 1936), jenž v sérii reportáží odhalil bídu a teror tehdejšího stalinismu.
Zapsal se na alžírskou univerzitu a stýkal se s lidmi kolem revue L´Esprit. Válka a postavení Francie v tomto konfliktu ho ale přimělo k novým rozhodnutím: po krátkém pokusu zapojit se do sionistického hnutí se rozhodl vyslechnout apel generála Charlese de Gaulla a zapojil se do odboje za svobodnou Francii. To ovlivnilo i jeho pozdější postoje.
Prošel si vojenským angažmá v Giroudově armádě, a po dezerci byl zapojen do 2. tankové Leclerkovy divize, s níž přijel do osvobozené Paříže.
Něco bylo ve vzduchu
Osvobozená země dýchala atmosférou, jež strhla i mladého Daniela, který o tom později řekl: „Jsou silné myšlenky, něco je ve vzduchu, jak říkával Camus, ale i těžké jistoty, jež si nepřipouštíte každého dne.“ Zapsal se na pařížskou Sorbonnu, ovšem jeden z jeho přátel ho doporučil do kabinetu předsedy 3. provizorní vlády Félixe Gouina, jemuž připravoval projevy.
Začíná psát do listu Combat, kde také z důvodu svého úřednického postavení si vybírá literární pseudonym užitím svého druhého křestního jména.
Znechucen atmosférou korupce, servilitou a narcismem prostředí, kde se ocitl, snaží se vybudovat si existenci mimo politiku – s úmyslem psát. V roce 1947 zakládá s Danielem Bernsteinem revue Caliban, jež se pokoušela stát levicovou nezávislou platformou bez přísné ideologické preference. Tak se i stalo, že se setkal s Albertem Camusem, jenž ovlivnil na celý život jeho postoje a názory.
V rozhovoru s Franzem-Olivierem Giesbertem a Christophem Ono-dit-Biotem v týdeníku Le Point o tom před dvěma lety řekl: „Jednoho dne zvoní telefon: ´Tady Camus´. Bylo to pro mne, jako kdybych slyšel: ´Tady Napoléon.´“ Byl to počátek přátelství, na které dosud vzpomíná se slzou v oku. Věnoval mu i několik knih, nejzajímavější je snad autobiografický esej: Avec Camus comment résister à l'air du temps (S Camusem aneb Jak odolávat duchu času, Gallimard 2006).
Právě Albert Camus nabídl Danielovi spolupráci s nakladatelstvím Gallimard, kde měl svou kancelář. Večer se ale muselo jít tančit. „Vědělo se o něm, že rád tančí, a tak jsme běželi do Schuberta na bulváru Montparnasse, abychom poslouchali blues,“ vzpomíná Daniel na Camusovy sklony. „Když jsme přišli, malý orchestr nás přivítal písní: Longtemps, longtemps, longtemps. Après que les poètes ont disparu, kterou měl v repertoáru Charles Trenet. Miloval tanec, měl smysl pro rytmus, a stále se při tanci přesvědčoval, zda s ním partnerka drží rytmus,“ popisuje Daniel noční zážitek.
Publikuje svůj první román Erreur (Chyba, Gallimard 1952), k němuž Camus napsal předmluvu.
Novinářské ostruhy
Novinářské ostruhy si vysloužil koncem 50. let, když se stal „velkým reportérem“ v týdeníku L´Express. Tehdejším šéfem Jeanem-Jacquesem Servanem-Schreiberem byl pověřen exkluzivními reportážemi z Alžírska: psal o mučení, podporoval otevřeně Frontu národního osvobození (FLN) a snahy o nezávislost, což mu dvakrát vyneslo obvinění z „ohrožení státní bezpečnosti“; bylo mu též vyhrožováno smrtí.
V roce 1961 byl vážně zraněn a musel se podrobit devíti operacím. Své úvahy a poznámky z té doby vydal později pod názvem La Blessure (Zranění, Grasset, 1992).
Jeho politické postoje ale nestály zcela proti prezidentu Charlesi de Gaullovi – odmítl například podepsat Manifest 121, jenž se vyslovoval pro občanskou neposlušnost a aktivní odpor v alžírské válce.
Zvolna vyrůstá v neodmyslitelnou součást novinářské elity, vede interview s americkým prezidentem Johnem F. Kennedym, stejně jako s kubánským vůdcem Fidelem Castrem. Zpráva o atentátu na Kennedyho ho zastihla v Havaně, na obědě s Fidelem…
Monument: Le Nouvel Obs
V roce 1964 (19. listopadu tomu bude rovných 50 let) založil spolu s Claudem Perdrielem týdeník Le Nouvel Observateur, jejž po dalších 40 let vedl. Tato „intelektuální instituce“ se v průběhu času stala doslova monumentem francouzské kultury. Prošlo jí mnoho významných jmen, psali do něj filozofové, spisovatelé, intelektuálové – stala se silnou tribunou levicového myšlení, o níž se později trochu s despektem psalo jako o tribuně „gauche caviar“ (kaviárové levice).
Na počátku ale byla snaha, jak napsal Jean Daniel v prvním úvodníku, „najít levici“. „Pokud se levice hledá, naší jednoduchou ambicí musí být, abychom ji pomohli se najít“, a to „diskusemi, neodmítáním žádných analýz a žádné informace, jež by snad mohla odporovat našim principům, oživením starých problémů v moderním kontextu.“
Na titulní straně prvního vydání trůnila postava filozofa a spisovatele Jeana-Paula Sartra, s nímž byl uvnitř čísla velký rozhovor. „ O čtyřicet pět let později, to byly – krutou ironií – hýždě Simone de Beauvoirové, jež tvořily titulní stranu týdeníku,“ píše s ironií Jaqueline Rémyová v knize věnované Le Nouvel Observateur. Filozof Sartre a jeho žena Simone de Beauvoirová byli kdysi ikonami intelektuální levice. Doba se ale změnila, připomíná autorka, a v roce 2014 rovněž majitelé.
Týdeník letos v červnu koupila trojice průmyslníků – podobně jako předtím v roce 2010 večerník Le Monde – známá pod anagramem BNP. Trojice Pierre Bergé – Xavier Niel – Mathieu Pigasse. Jaká budoucnost slavný týdeník čeká?
Sám Jean Daniel to bere, zdá se, s nadhledem. Doba již nepatří jeho generaci – ani jeho snahám spojit „autora-akci-dílo“ v jeden kompaktní celek. Má za sebou dvacítku knih, kde o „své době“ píše s jistou mírou nostalgie, ale především s půvabem.
Mezi jeho „bohy“ patřili vedle Alberta Camuse a André Gida samozřejmě také další osobnosti. Daniel o nich píše v knize Les Miens (Mí, Garsset, 2009). Autobiografické vzpomínky lze najít v souborném díle Ouvres autobiographiques, vydaném nakladatelstvím Grasset, tvořícím konvolut pěti samostatných knih: Le Temps qui reste (Čas, jenž zůstává, 1973), Le Refuge et la source (Útočiště a zdroj, 1977), La Blessure suivi Le Temps qui vient (Zranění a Čas, jenž přichází, 1992), Avec le temps (S časem, 1998), Soleil d´hiver (Podzimní slunce, 2000).
Jean Daniel býval blízko dvěma politikům: po premiéru a ministru Pierru Mendesi Francovi, to byl později zejména prezident François Mitterrand, jehož vítězství přivítal v roce 1981 slovy: „Nevíme, zda naše myšlenky jsou u moci, ale naše diskuse u ní jsou.“
On sám má ale nejraději větu, vyslovenou kdysi básníkem René Charem: „Bystrost je zranění nejbližší slunci.“
