Rozhodně je nepřehlédnete. Každou středu vycházejí ve Francii dva satirické týdeníky: Le Canard enchaîné (Spoutaná kachna) a Charlie Hebdo (Karlíkův týdeník). Oba se významným způsobem liší od těch ostatních. Graficky, ale především obsahem. V obou titulech hrají důležitou roli karikatury a humor obecně, včetně ironie, nadsázky, a hlubšího významu.
Foto: satirický týdeník Charlie Hebdo. Zdroj: Profimedia.cz
Tradice obou titulů vychází z francouzských ideových kořenů, jež bychom mohli ve stručnosti nazvat: svobodné myšlení. Oba jsou svého druhu unikátní v celé Evropě. Působí nezřízeně pavlačovitě, prostě bulvárně a právě zde naleznete skutečné skandály, ale i pěnu dní: titulky jsou velké, slova často slovními hříčkami, humor jedovatý, nevázaný až obhroublý.
Zatímco Le Canard enchaîné se řadí k nejstarším novinovým titulům ve Francii vůbec, vznikl již v roce 1905, Charlie Hebdo je o poznání mladší, vychází od roku 1970. Společným jmenovatelem týdeníků je obecně silná neúcta k autoritám, maximální nezávislost (včetně té finanční, oba týdeníky odmítají zásadně reklamu) a někdy až toporná snaha pojmenovat alarmující společenské problémy.
Tradice a východiska: anarchismus a libertarianismus
Oba tituly prosluly skandály, ať už těmi, jež odhalily nepravosti, nebo i těmi, jež provázely jejich vlastní provoz. Můžeme je s odstupem času číst také jako kroniku bouřlivé a proměnlivé doby.
Samozřejmě se také oba liší. Starší Le Canard enchaîné se nejen pyšní stabilitou čtenářskou (náklad je již dlouho mezi 400-500.000 exempláři), ale i finanční (novináři jsou nejlépe placenými stálými zaměstnanci v branži). Tradice „kachny“ (znamená podobně jako v češtině nepravdivou zprávu), vzešla z korporátního anarchismu, je ovšem více založena na nezávislé investigaci. Politicky hájí levicová východiska, ale žádná vláda (tím méně levicová) si nemůže být jista dnem, ba ani nocí.
Mladší „Karlík“, jenž navazoval po bouřlivých 60. letech na libertariánskou nevázanost (ve vztazích i mravech), je pokračovatelem magazínu Hara-Kiri, a na počátku 90. letech mu téměř hrozil zánik (nyní hlásí 40.000 výtisků týdně). I když i zde jsou politická východiska spíše levicová, týdeník proslul některými výroky a zejména karikaturami, jež se dostaly do ostrého střetu s těmi, kteří obhajují islám a multikulturalismus. „Karlík“ vydal několikrát po sobě karikatury proroka Mohameda a na stránkách týdeníku se psalo o „islámských křížových výpravách“ do Evropy.
Pro toho, kdo chce pochopit, jakými labyrinty prošla francouzská společnost, se bez čtení satiristických týdeníků (zejména toho staršího) nemůže obejít. Týdeník Le Canard enchaîné má na svém kontě velmi dlouhý seznam afér, za nimiž stála investigace jeho novinářů. Každé období, od jeho vzniku do současnosti, se zkrátka bez aféry spjaté s týdeníkem neobešlo.
Karikaturisté prvního řadu
Na stránkách obou týdeníků zaujmou – zejména čtenáře, kteří vyhledávají rychlou zkratku – karikaturisté, jejichž jména vstoupila do „síně slávy“ francouzského kresleného humoru.
U nás je z „Kachny“ asi nejznámější Jean Effel, proslulosti dosáhli ale také Lap (neboli Jacques Laplaine), zejména pro své karikatury generála de Gaulla, nebo kreslíř Moisan. Z té mladší generace jmenujme například karikaturisty, jakými jsou: Escaro, Pétillon, Lefred Thouron, Kerleroux, polský exulant Wozniak, Cabu nebo Pancho. Mnozí týdeníkem jenom prošli, jiní se stali jeho emblémem. Mnozí kreslí do obou – ale i jinam, včetně mainstreamových médií, jakým je například liberálně-levicový večerník Le Monde.
Pro „Karlíka“ bývá zajímavé prolnutí karikatury s komiksem, neboli la bande-dessinée („kreslený obrázek“ – ve zkratce BD), což je typické pro Tardiho, Reisera, Sfara, Gébého - oproti tomu Siné nebo Wolinski jsou ryzí političtí karikaturisté. Bývala – zejména kvůli Reiserovi – období velmi libertinské. Kdo by si ale myslel, že jeden z pilířů "Karlíka" – Wolinski – bude dnes hlavním kreslířem bulvárního a komerčního týdeníku Paris Match?
Kauzy, titulky a rubriky
Oba týdeníky prosluly odhalováním různých kauz. Za každou je konkrétní novinář, a při pohledu do jeho tváře by si člověk zdaleka nepředstavil, že má za sebou odhalení třeba o Bokassových středoafrických diamantech pro prezidenta Valéryho Giscarda d´Estaing v roce 1979, jež přispělo k prezidentově porážce v následujících volbách. Nebo třeba tu o prefektu Maurici Paponovi, který, když se v roce 1981 pokoušel byrokraticky zastavit vydávání týdeníku Le Canarden chaîné, byl obviněn z deportace Židů během režimu Vichy.
Pamatuji si , kterak v roce 1989 díky listu Le Canard enchaîné otřásla francouzskou veřejností aféra s „HIV kontaminovanou krví“, či později různé aféry se „sociálním bydlením“ vysokých funkcionářů a politiků, nebo v roce 1998 jedna z největších afér konce mitterandismu: politicko-finanční aféra ministra Rolanda Dumase.
Důležité byly vždy titulky a jejich vyznění. Ale i některé výroky. Jakým způsobem komentovala ve své době „Kachna“ uzavření Mnichovské dohody na podzim roku 1938? „TCHÈQUES… ET MAT!“(„Šach… a mat!“ – klasická slovní hříčka mezi Čechem a šachem). A jak podle „Kachny“ dopadlo v září 2011 ukončení justičního pronásledování Dominiqua Strausse-Kahna, bývalého šéfa Mezinárodního měnového fondu? – „Les ennuis sont finis pour DSK? Banon!“ („Skočily pro DSK potíže ? Ale ne!“– výraz „Bah (s neznělým „h“) non“ je hříčkou se jménem spisovatelky Tristany Banonové, jež v překladu značí zdánlivě váhavé, ovšem v posledku vyslovené kategorické „ale… ne!“).
Kouzlo nechtěného vyjadřují rubriky „minimares“ („Malé legrácky“), kde se citují politici z jiných médií, podobně jako rubrika „Zig Zag“ („Sem a tam“). Populární byla rubrika „Le Journal de Carla B.“ („Deník Carly B.“), který se podobně jako nynější „La Valérie T. si je mens“ („Valérie T., pokud bych lhal“ ) zabýval skutečným i fiktivním myšlenkovým světem francouzské první dámy.
Oproti „Karlíkovi“ je někdy „Kachna“ dost měkká! Charlie Hebdo se kromě série převzatých a vlastních karikatur proroka Mohameda pustil i do Židů. Jeden z jeho karikaturistů Siné byl dokonce z redakce vyhozen kvůli výroku, v němž narážel na zásnuby mladého Jeana Sarkozyho, syna prezidenta, s Jessicou Sebaounovou, dědičkou společnosti Darty, jinak židovského původu. Kreslíř Siné se podivoval nad tím, že mladý prezidentův syn Jean Sarkozy byl osvobozen, když porazil na skútru Araba; vzápětí po verdiktu Jean konvertoval k judaismu. „Ten to daleko dotáhne, mladík!“ napsal Siné.
Kreslíř Siné se stal obětí napjaté atmosféry v redakci, a soudní eskapády skončily v jeho prospěch. Jean Sarkozy se před pěti lety s Jessicou oženil.
***
Kombinace „starého stylu“ v lay-outu, bulvárního, ovšem velmi ironického vyznění, a úsilí o nezávislost v době, kdy novináři jsou často odsouzeni do rolí jakýchsi unavených „přežvýkavců“ – ať už se jedná o agenturní zprávy nebo politický a finanční tlak, je velmi vzácným kořením nejen na francouzské mediální scéně. Nejsou srovnatelní s ničím a nikým. Kdysi ale bývalo při svém vzniku satirické i konzervativní Le Figaro.
Kdo by si to myslel, že?
Opravdu neznám příliš takových případů v Česku, snad s opravdu velkou výjimkou satirického časopisu Sorry s podtitulem PRDEL – PRavá DEmokratická Legrace,jehož vydavatel Fidelis Schlée právě oznámil serveru lidovky.cz jeho ukončení: „Je to jediný časopis na zeměkouli, který neměl nikdy žádný inzerát. Celých 23 let tam nebyla koruna přímo z inzerce. Všechno jsem to dotoval ze svého.“
P. S. Dělá si snad pan Schlée PRDEL? Poslal bych mu pro inspiraci aspoň jeden výtisk „Kachny“ nebo „Karlíka“ – třeba pod vánoční stromeček…
P. P. S. Co třeba prodat svůj Rolls-Royce, pane Schlée?