Foto: Beppe Grillo, © ČTK/AP/Andrew Medichini 2013
Beppe Grillo – italský Okamura a novodobý Mussolini?
Na české mediální scéně se poprvé objevila postava italského komika Beppe Grilla v květnu loňského roku. Nereprezentovala však italskou komedii, nýbrž politickou satiru, když v Itálii dobře známá veřejná osoba ze světa komedie vstoupila po komunálních volbách na prkna politiky. Její příchod na českou mediální scénu ale nebyl nijak velkolepý, přesto však jméno Grillo zaznělo tehdy ve všech významnějších českých médiích, a to ve velmi pejorativním duchu. Čtenář se dozvěděl, že v italských komunálních volbách vítězí populistické hnutí s „nejasným, populistickým programem“, jehož představitel u voličů uspěl především díky „černobílému vidění světa“ a „kritice pravicových vlád a reforem“ a jemuž k úspěchu „pomohla série skandálů“ italských politiků z etablovaných politických stran. Čtenářům naše média servírovala informace o břitkém kritikovi reforem, jemuž stačí právě jen tato kritika a herecký talent k tomu, aby dobyl italská srdce. Snad i proto všichni, kteří se nezajímají intenzivněji o italské dění, jen nevěřícně nad touto politickou kuriozitou kroutili hlavou.
Grillo však nenechal česká média odpočívat. Až do konce roku 2012 se alespoň několikrát do měsíce jeho jméno vzpomínalo v souvislosti s růstem popularity jeho i jeho Hnutí MoVimento 5 Stelle (Hnutí pěti hvězd, M5S) informace o nebezpečí populismu v Itálii, nebo iracionálním zájmu nespokojených, zejména mladých Italů. Rekordní pozornost však Grillo v českých médiích získal až v únoru roku 2013, kdy Grillova strana, bez jeho osobní kandidatury, získala v italských parlamentních volbách celou čtvrtinu voličských hlasů (26,1%) a dosáhla tedy čtvrtinové pravděpodobnosti na to usednout v italském parlamentu. Komentoval to slovy, že „jeho cílem je především zničit současnou politickou elitu, kterou považuje za zkorumpovanou a odtrženou od reality.“ O sobě mluvil jako o Detonátorovi, který má rozmetat dnešní italskou politickou třídu. Grillova strana sice nedosáhla na vítěznou středolevou koalici levicových stran v čele s Luigi Bersanim (s 29,6%), ani na Berlusconiho středopravé uskupení (s 29,1%), avšak úctyhodné procento hlasů získala jako dosud neparlamentní a tedy doposud na vládě se neúčastnící strana, která již dopředu proklamovala, že stojí proti oběma velkým hráčům – Bersanim i Berlusconim a že s nimi evidentně vládní kabinet nesestaví. Italské volby tak skončily patem a trvalo déle než měsíc, než se vyjasnilo, že situaci nevyřeší nové volby, ale velká koalice programově a názorově neslučitelných pravě-levicových stran, což dalo Grillovi ještě více za pravdu v jeho kritice způsobu italského vládnutí (podle něj jde italský politikům spíše o udržení se u koryt než o program).
Rozdílný přístup evropských médií
Dění na italské scéně však není zajímavé jen kvůli ději samotnému, ale také způsobu, jakým média o celé kauze informují. Česká mainstreamová média totiž ani poté, co Grillova strana dosáhla tak rekordního úspěchu, neinformovala čtenáře o dění jinak, než jako „o zjevení italského Okamury“ komplikujícího tamní politickou situaci. Ačkoliv je taková generalizace možná až příliš zjednodušující, lze vysledovat jasné tendence v tom, jak o Grillovi a jeho hnutí informovala i další evropská média. Například německá média viděla v Grillovi novodobého Mussoliniho a Spiegel na něj upozorňoval dokonce jako na nejnebezpečnějšího muže Evropy. Německé internetové zpravodajské servery si všímaly především společenského rozměru situace, tedy problematizovaly Grilla v souvislosti s celkovým společenským děním a náladou v Evropě. Upozorňovaly na fakt, že Grilla volí především mladí nezaměstnaní lidé (nezaměstnanost mladých v Itálii dosahuje až 40%), kteří zdaleka nejsou hloupí, mnozí mají vysokoškolské vzdělání a přemýšlí nad slovy stranických lídrů. Tito lidé nevolí Grilla z naivity, ale z pocitu bezmoci nad vlastním životem spoluurčovaným politickými rozhodnutími, na něž již nemají sebemenší vliv. Hledají alternativu, jak ovlivnit vlastní prostředí mimo politický systém, který pro ně zásadně pozbyl důvěry. Tato společenská pnutí překračují hranice Itálie a lze se s nimi setkat celosvětově. Otázkou zůstává, jakou šanci na úspěch ve světě, kde je nutná komunikace a kompromisy, mají, ptá se Zeitung.
I francouzská internetová média se zabývala Grillovým zvolení v širších souvislostech a posuzovala, jaký vliv má Grillův úspěch například na evropské politické dění, rozhodovací procesy činitelů Evropské unie, změnu postojů, resp. názorů evropských politických reprezentantů. Úspěch Hnutí pěti hvězd hodnotil tisk země galského kohouta spíše jako další komplikaci, resp. patovou situaci, kterou je třeba co nejrychleji vyřešit, protože bez politické reprezentace a mandátu se „vládnout nedá“.
Anglická internetová média informovala o italském dění jako o rozkladných tendencích v rámci celé EU. Grillovo hnutí označila jako snahu velkého množství obyvatel národního státu vystoupit z celoevropských rozhodovacích procesů. Grillova kritika se totiž do značné míry obracela proti politice škrtů, kterou dle evropského vzoru v Itálii prosazoval úřednický politik Mario Monti (ve volbách pak strana, za kterou kandidoval, získala 9% hlasů). Grillovy názory vůči evropské politice a Unii vůbec zůstávají otázkou. Grilla ostrovní média často označovala za protievropského a protiunijního, i když jeho výroky takto přímočaře nevyznívají. Grillo většinou podmiňuje setrvání v EU celospolečenskou diskusí nad zásadními tématy na mezinárodní úrovni. Chce však být především hlasem „chudého lidu“, který podle něj v Evropě nezní dostatečně silně.
Nejpřekvapivěji však vyznívá komentář na internetové stránce anglické verze Al-Jazeera, který snad jako jediný zahraniční server informuje zevrubně o Grillově ideovém programu a myšlenkách hnutí, aniž by je a priori označoval za populistické. Zamýšlí se nad významem úspěchu určitého ideového proudu (spíše než politického hnutí) a nad budoucností evropského politického směřování.
„Pravdu“ o Grillovi bychom instinktivně mohli hledat v italských médiích, avšak problémem je, že Grillo právě ty ignoruje nejvíce. Považuje je totiž za reprezentanty stejného mocenského anachronismu jako moderní politické strany. Rozhovory poskytuje především německým médiím, z nichž potom ta italská čerpají.