Podobně jako „revue de presse“ (přehled tisku), také „interview du matin“ (ranní interview) má ve Francii svého mistra. Jmenuje se Jean-Pierre Elkabbach, ve zkratce JPE, a ozývá se pravidelně v 8.20 hodin ráno na soukromém rádiu Europe 1. Pokud ovšem není mistr právě nachlazen, jak se to stalo v uplynulých dnech…
Foto: Jean-Pierre Elkabbach. Zdroj: Profimedia.cz
Podobně jako Ivan Levaï, o němž jsme tu již psali, také Elkabbach je neodmyslitelně spjat s jistým typem pojetí žurnalistické profese. Oproti Levaïovi, který je spojen více s rozhlasem, i díky literárnímu pojetí, kde nechybí vedle analýzy ani metafora, ironie a skrytý význam, dosáhl Jean-Pierre Elkabbach v určitém období i velké slávy v televizi, především pro svůj útočný styl. Často pokládal ostré otázky, aniž by se příliš zabýval tím, zda jím zpovídaná osoba právě dokončila myšlenku. Otázky byly často jako švihnutí šavlí… Dosud jsou některé jeho rozhovory, u nichž se člověk ani po letech nenudí, vnímány jako lekce novinářské práce, zároveň jsou však často i terčem komických skečů a parodií.
Narodil se 29. září 1937 v Oranu, druhém největším městě tehdy francouzského Alžírska. Studoval novinařinu na Institut français de presse (IFP) na Pařížské univerzitě a politické vědy na Institut d´études politiques (IEP). Záhy se vrhl do vln novinářské práce – v Alžírsku jako korespondent Radio française. Za podíl na stávce v květnu 1968 byl z Alžírska odvolán a poslán nejprve do Toulouse a potom do Bonnu.
V televizi začínal na počátku 70. let, tehdy ještě v rámci L’Office de radiodiffusion-télévision française (ORTF), organismu spojujícímu televizní a rozhlasové veřejnoprávní vysílání. Po jeho rozpadu pracoval ve veřejnoprávním radiu France Inter, aby se od roku 1977 stal šéfem druhého televizního kanálu Antenne 2. Pořad Cartes sur table (Karty na stole), který zde moderoval, mnozí dodnes považují za důležitý pro vývoj televizních politických debat. V 90. letech byl ředitelem veřejnoprávních televizních stanic France 2 a France 3, v minulých deset let stál v čele rádia Europe 1.
Měl Elkabbach zmlknout?
Novinář Jean-Pierre Elkabbach ovládal vždy obstojně umění piruety – jazykové, společenské i politické. Při pohledu na funkce, jež zastával, ani není divu. Občas pocítil nepřízeň mocných. Naposledy po zvolení Françoise Hollanda před dvěma lety, v nemilosti byl nějaký čas i za prvního socialistického monarchy Françoise Mitterranda na počátku 80. let. Vždy z toho dokázal nějak vybruslit a vrátit se na výsluní.
V politickém rybníku byl vždy vnímán jako pravicový novinář. Často je připomínán jeho rozhovor s Georgem Marchaisem, předsedou Komunistické strany Francie, při němž měl Marchais vyřknout legendární větu: „Taisez-vous, Elkabbach!“ (Zmlkněte, Elkabbachi!).
Komunista Marchais ovšem patrně tuto větu nikdy nevyslovil. Na záznamech Národní archivu nebyla tato slova nikdy nalezena, Marchais zřejmě pouze opakoval: „Neskákejte mi do řeči, neskákejte mi do řeči!“ Do obecné známosti onu slavnou větu „Zmlkněte,, Elkabbachi!“ přinesli až svým skečem v roce 1981 Thierry le Louron a Pierre Douglas, když parodovali rozhovor mezi Raymondem Barrem a Georgesem Marchaisem.
Nehynoucí slávu získal Elkabbach svými hovory s prezidentem Francoisem Mitterrandem, natáčenými v letech 1993 a 1994, které byly odvysílané v pěti dílech až po prezidentově smrti na parlamentním kanálu Public Sénat.
Povolání: Elkabbach
Když před prezidentskými volbami v roce 1981, v nichž soupeřili Valéry Giscard d´Estaing a François Mitterrand, vyplavala na povrch tzv. diamantová aféra (šlo o dar, který měl středoafrický diktátor Bokassa předat svému francouzskému protějšku Giscardu d´Estaing), vstoupil do hry i Elkabbach.
Prezidenta Giscarda „aféra s diamanty“, kterou rozpoutal týdeník Canard enchaîné, celkem logicky rozčilovala. Elkabbach coby šéf Antenne 2 zafungoval jako vzorný sluha. Novináře Clauda Serillona, který této aféře věnoval „příliš prostoru“ ve svém „přehledu tisku“, ze dne na den odvolal. V pořadu Cartes sur table, který potom moderoval Elkabbach společně s Alainem Duhamelem, se ale Duhamel překvapivě na diamanty znovu zeptal.
Před sedmi lety publikoval Vincent Quivy knihu, která našemu novináři věnovala velký prostor. Nesla název: Profession: Elkabbach (Povolání: Elkabbach). Elkabbach z ní vychází jako člověk, propadlý slavomamu, jenž se stal doslova symbolem devótního žurnalismu. Pro sarkasmus nechodí Quivy daleko, když nazývá Antenne 2 za Elkabbache „Télé Giscard“ a rádio Europe 1 za „Radio Sarko“ – v narážce na předchozího prezidenta Nicolase Sarkozyho. Zdá se, že byl během své kariéry Elkabbach doslova vším. „Sarkozista za Sarkozyho, chirakovec za Chiraca, mitterrandista za Mitterranda, giskardovec za Giscarda, gaullista za De Gaulla, uspěl – s obdivuhodnou pevností být vždy na správném místě, věrný služebník moci, rodinný přítel mocných, jimž obdivně tyká,“ píše novinář Quivy.
Když získal JPE z rukou bývalého prezidenta Jacquese Chiraca v květnu 2009 Řád Čestné legie, byli tam toho dne skoro všichni: socialisté François Hollande i Bertrand Delanoë, chirakovec Jean-Louis Debré, sarkozista Brice Hortefeux, centristka Simone Veilová hned dva kroky od socialistického seladona Rolanda Dumase a komunisty Roberta Hue.Blízko stáli i Jean-Pierre Raffarin společně s nezkrotnou Bernadette Chirakovou. Prezident Chirac tehdy pravil: „Můj drahý Jeane-Pierre, musím říct, a vyzní to jako úlitba… Ne vždy to mezi námi klapalo. Málokterý novinář dokázal vyvolat takové vášně jako vy… Je jen málo takových, kteří si dokáží uchovat takovou svobodu, bez níž by nebylo Republiky.“
Jisté je, že v mediálních i politických kruzích byl Elkabbach vždy středem pozornosti. Když před několika lety – ještě za prezidenta Nicolase Sarkozyho – obhajoval své konzultace s dotyčným politikem ohledně „nových a talentovaných novinářů“, vyznělo to skutečně jako „politická objednávka“. Elkabbach ale tvrdí, že právě ty, které doporučoval Sarkozy, na pozice nejmenoval. V poloprezidentském systému Páté republiky, v němž je to právě prezident, jenž jmenuje klíčové postavy do čela médií, se konzultace mohou jevit jako posluha. Nikdo ale nemůže upřít Jeanu-Pierru Elkabbachovi profesionalitu, s jakou dělá svoji práci. O tom, zda jsou jeho rozhovory slouhovské, nebo svého druhu vrcholem novinářského stylu, se nepřestanou vést diskuse.
Po ránu vás rozhodně rozhovor JPE nabije velkou energií. Je na něm vždy cítit, že to nedělá proto, že by chtěl svého zpovídaného nějak zničit, ale vždy za účelem dobrat se k myšlence nebo výroku, jenž by se dal dát do titulku. V této technice je Elkabbach mistr nad mistry. Jak se ve francouzštině říká, málokdo dokáže v umění rozhovoru překonat onen „langue de bois“ (dřevěný jazyk).
