První hebrejské tiskoviny se na území dnešního Izraele začaly vydávat dávno před jeho vznikem, v době Otomanské říše. Izraelská vláda respektuje svobodu tisku, jež je chráněna zákonem a soudní mocí, nicméně realita bývá někdy odlišná.
Foto: izraelské deníky. Zdroj: Profimedia.cz
Hebrejsky psané tiskoviny měly svůj boom po ukončení 1. světové války a před vznikem Britského mandátu Palestina v roce 1919. Nicméně tyto noviny představovaly spíše „hlásné trouby politických partají“ a jejich majitelé a redaktoři nebyli schopni provozovat novinářskou činnost tak, jak si ji představujeme dnes.
V roce 1919 jde ale poprvé do tisku deník Hadashot Ha’aretz (později jen Ha’aretz, což v překladu znamená „země“), který vychází dodnes, a stále formuje názory široké čtenářské obce. Jeho majitelé se rozhodli, že se vydají jinou cestou, aby nebyli závislí na mocenských aparátech.Ha’aretz se měl věnovat seriózní žurnalistice a obecně hájit liberálně-demokratické hodnoty. Tento list je dnes považován za jeden z nejrespektovanějších a nejvlivnějších ze všech 21 soukromě vlastněných izraelských deníků. Denně se prodá 65 000 výtisků a o víkendech až 100 000.
Práce liberálních novinářů má svá úskalí
Ha’aretz se obvykle zabývá sociálně-společenskými a environmentálními tématy, tiskne politické komentáře a informuje o kulturním dění jak na domácí, tak na domácí půdě. Jeho redaktoři se nevyhýbají ani tak choulostivým tématům, jako je izraelská okupace palestinských území, jejíž projevy tvrdě a kriticky reflektuje kupříkladu Amira Hassová. Přesto se tento liberální deník nevyhnul skandálu. Redaktor deníku Uri Blau se v roce 2010 musel ukrýt před izraelskou tajnou policií Šin Bet, protože před izraelskou invazí do Gazy v roce 2008 napsal zprávu, kde na základě utajovaných vojenských dokumentů uvedl, že velitelé izraelské armády vydali rozkazy, které záměrně porušují nařízení ohledně armádních regulí, včetně možnosti popravit zadržené Palestince. Izraelská armáda a vojenský cenzor listu nařídili, aby zničil všechny kopie vydání, jež obsahovalo sporný článek, ačkoliv už bylo přichystané k tisku. Kontroverzní článek tedy publikován nebyl. Blau byl trestně stíhán, hrozil mu sedmiletý trest, ale nakonec přiznal vinu jako polehčující okolnost a byl odsouzen k čtyřměsíčnímu výkonu veřejných prací.
Politická zaujatost
Nejčtenějším izraelským deníkem býval desítky let Yediot Aharonot (v překladu „nejnovější zprávy“), jenž v roce 2010 předal prvenství v čtenosti bulvárnímu deníku Israel HaYom („dnešní Izrael“). Yediot Aharonot byl založen koncem 30. let a v současnosti se ve všední dny prodá 300 000 výtisků a o víkendech až 600 000, i když v poslední době prodej klesá. Jde o první izraelský večerník, který byl založen v časech Britského mandátu Palestina. Marketingová strategie listu zní: „drama a lidský rozměr před sofistikovanou analýzou“. Yediot Aharonot byl také označen za „jedničku mezi izraelskými novinami, která je otevřena široké paletě názorů“.
To však neplatilo při informování o parlamentních volbách v roce 2009, během nichž tiskl deník články ve prospěch strany Kadima a její lídryně Tzipi Livniové, jak dokládá studie Institutu izraelské demokracie. List podle studie opomíjel zprávy, jež mohly Livniovou a její stranu ukázat v nepříliš pozitivním světle, a naopak publikoval především texty, které hrály Livniové a Kadimě do karet. Na stránkách listu se naopak objevovaly články v neprospěch Benjamina Netanjahua.
Yediot Aharonot již od založení státu Izrael soupeří se svým „mladším bratrem“ a druhým nejprodávanějším izraelským deníkem Ma’ariv, kterého se prodá 160 000 výtisků. Ma’ariv vyšel poprvé v roce 1948 poté, co bývalí novináři z Yediot Aharonot uskutečnili redakční „puč“ a založili nový deník. Zpravodajství deníku Ma’ariv je obecně považováno za názorově vyrovnané. Jeho novináři a externí přispěvatelé se hlásí k různým částem politického spektra, a tak deník umožňuje nahlédnout na danou problematiku z obou stran. Deník Ma’ariv je politicky cílen na středového voliče a čtenáře a kriticky se vymezuje k pravicové vládě úřadujícího premiéra Benjamina Netanjahua.
Exploze před redakcí
Významným izraelským deníkem, jenž ale vychází v anglické mutaci, jeThe Jerusalem Post, který byl pod názvem The Palestine Post založen v roce 1932. Denně se prodá 30 000 výtisků a o víkendech 50 000. The Jerusalem Post, který je spíš pravicově orientován, čtenářům poskytuje podrobné zpravodajství a představuje zdroj informací pro ty, kteří neumí hebrejsky; třeba pro zahraniční novináře, politiky a turisty. Ve sloupcích je místo pro různé názorové proudy, jež zohledňují témata, jako jsou náboženství, zahraniční události nebo ekonomika. V raném období své existence deník podporoval osidlování Britského mandátu Palestina židovskými přistěhovalci a tvrdě vystupoval proti britské politice, limitující příliv židovských osadníků. V únoru 1948 před jeruzalémskou redakcí deníku vybuchl odcizený policejní vůz. Ten byl naložen půltunovou výbušninou TNT a při explozi přišli tři lidé o život a další desítky byly zraněny. Historik Uri Milstein tvrdí, že za atentátem stál sympatizant nacismu a dva dezertéři z britské armády.
Menšinová arabská populace v Izraeli má ve svém jazyce k dispozici deník Al-Ittihad(v překladu „unie“), jenž byl označen za nejdůležitější arabské médium v Izraeli. Toto periodikum, které vlastní izraelská komunistická strana, začalo vycházet už v roce 1944, tedy ještě před založením Izraele. Denně se prodá 60 000 výtisků. Poté, co vznikl Izrael, žilo arabské obyvatelstvo ve vojenských zónách, a list byl na řadě míst zakázán. Cenzuře a zákazu publikace se Al-Ittihad nevyhnul ani v následujících letech, zejména na Západním břehu Jordánu. Navzdory cenzuře, vládním tlakům a finančním problémům má toto periodikum stabilní čtenářskou základnu.
Co se týče cenzury v izraelských médiích, tak ta byla vládními kruhy tvrdě prosazována po dobu několika let po vzniku Izraele a pokračovala až do jomkipurské války v roce 1973. Všechno, co v Izraeli souvisí s národní bezpečností a vojenskými operacemi, v podstatě nadále podléhá cenzorským tlakům, a to hlavně kvůli izraelsko-palestinskému konfliktu a jeho násilným okolnostem. Tyto informace proto pro novináře představují tabu.
Všechny izraelské tiskoviny jsou v soukromých rukou a v drtivé většině jsou soustředěny a distribuovány v Tel-Avivu, nikoliv v hlavním městě Jeruzalém. Přestože žijeme v éře televize, internetu a sociálních sítí, izraelské tiskoviny a zvláště deníky dosahují mezi dospělou populací jednu z nejvyšších čteností/čtenářských úrovní na světě.