„A nechá si na zádech to vytetované T?“, byla jedna z častých otázek na sociálních sítích. Řeč nebyla o motorkáři, ale o Jill Abramson, začátkem května čerstvě odvolané výkonné editorce New York Times. A ono „T“ je logo deníku.
Foto: Jill Abramson. Zdroj: Isifa.com
Ve své funkci setrvala tři roky. Její život ale byl s „šedivou dámou“ spojen přes třicet let. A možná déle. Tyto noviny totiž odebírali už její rodiče. „New York Times, to bylo náboženství,“ pravila jednou. Vyrůstala v židovské rodině…
Začínala ve washingtonské kanceláři listu jako redaktorka v dobách, kdy žen bylo v žurnalistice minimum, žádná z nich se nevěnovala politice a už vůbec nemohla pomýšlet na to, že by se stala byť sebemenší šéfkou. Ale čas oponou trhnul, Abramson se stala nejen novinářkou, zabývající se politikou, ale dokonce šéfkou washingtonské kanceláře. Její tehdejší podřízení na ni vzpomínají rádi. Mluvila s nimi, zajímala se o jejich témata. Znala každý drb politického zákulisí. Dříve pracovala pro Wall Street Journal jako investigativní reportérka.
Pak přešla do New Yorku, respektive se jako rodilá Newyorčanka vrátila domů. Před třemi lety se stala „šéfkou newsroomu“. Pikantní na tom je, že se rozhodovalo mezi ní a Deanem Baquetem, který ji teď nahradil. Pro Abramson rozhodl fakt, že si uvědomovala nutnost přechodu do digitálního světa. NYT totiž byly vždy v prvé řadě „papírové“. Digitální edice byla popelkou. Abramson si vzala Baqueta jako svého zástupce. Tři roky to fungovalo a pak přišel pád. Sama se na počátku vyjádřila, že vedení newsroomu ve dvojici tvořené ženou a Afroameričanem začíná novou éru. Ta ale vydržela ony necelé tři roky. Byla první žena ve funkci výkonné editorky v 160leté historii listu. Proč vlastně skončila, bylo a zůstává nejasné.
Možné důvody odchodu
Hovoří se o několika důvodech. Prvním je, že Abramson chtěla víc peněz. Stěžovala si totiž, že má o deset procent menší příjem než její předchůdce, Bill Keller, a konfrontovala s tímto faktem management. Vlastník a vydavatel novin Arthur Sulzberger to popřel, ovšem k vyrovnání příjmu a benefitů patrně došlo až poté, co si Abramson stěžovala. Sulzberger prohlásil, že ve skutečnosti měla o deset procent víc než její předchůdce.
Další důvody jsou pravděpodobnější a složitější. Abramson totiž vešla ve spor s předsedou představenstva firmy Markem Thompsonem (bývalým šéfem BBC). Ten po ní vyžadoval, aby se na stránkách zpravodajství začala vyskytovat „narativní reklama“, což považovala za bezprecedentní pokus o proniknutí obchodních záležitostí vydavatelství listu do zpravodajství. Thompson, Sulzberger i sama Abramson popřeli, že by k takovému konfliktu došlo.
Sulzberger, který vyhazov Abramson musel po nátlaku ostatních médií zdůvodnit (pozoruhodné je, jak zaostalé jsou noviny, pokud jde o jejich vlastní krizovou komunikaci), vydal prohlášení, v němž mimo jiné říká, že „šéfka redakce“ ztratila se svými podřízenými kontakt a ti si na ni stěžují. „Během jejího působení jsem slyšel opakovaně od jejích kolegů z newsroomu, žen i mužů, o celé řadě záležitostí, včetně svévolného rozhodování, nedostatečné komunikace a špatného zacházení s kolegy na veřejnosti. Probírali jsme to několikrát s Jill, upozornil jsem ji na to a varoval jsem ji, že tímto chováním riskuje ztrátu důvěry v redakci i mezi šéfy.“ Protože její způsob vedení mezi ní a redakcí utvořil „propast, kterou nelze přemostit“, rozhodl se majitel New York Times Abramson z její pozice odvolat. „Nemá to co dělat nic s platem, ani s tím, že je žena. Ale jako vydavatel musím zajistit kvalitu a ústěch New York Times. Jill je vynikající novinářka a editorka, ale s velkým politováním musím říci, že jsem shledal, že její vedení redakce prostě nefungovalo.“
O Abramson se vědělo, že má drsný a striktní způsob komunikace. Je ale možné, že, jak řekla bývalá šéfka Hewlett Packard Carly Fiorina, kdyby se podobně choval muž, všichni by jej chválili za rozhodnost.
Faktor Gibson
Nejpravděpodobnější ale je, že Jill Abramson zlomilo vaz něco jiného. A sice to, že se Abramson pokusila Guardianu přetáhnout Janine Gibson, aby vedla digitální vydání listu. Gibson byla postavena na roveň Baquetovi. Abramson se snažila o získání Janine Gibson už několik týdnů. Gibson přitom byla nedlouho šéfredaktorkou TheGuardian.com. Byla a je známá svým nadšením pro digitální technologie, což lidé z Timesů viděli jako zásadní pro příští rozvoj. Již několik měsíců totiž Timesy obíhala interní zpráva o tom, že noviny se příliš pomalu adaptují v digitální době a zaostávají za konkurencí, včetně Guardianu. Jak Sulzberger, tak Thompson o „verbování“ Janine Gibson věděli a byli připraveni ji přijmout. Thompson byl dokonce tak nadšen, že koncem dubna napsal Jill Abramson mail, v němž připouští, že by se Gibson mohla stát jednoho dne výkonnou editorkou novin.
V debatách a mailech, které adresovala oběma nejvyšším šéfům vydavatelství, Abramson tvrdila, že příchod Janine Gibson konzultovala s oběma svými podřízenými, jak se svým vedoucím editorem Deanem Baquetem, tak jeho zástupkyní Janet Elder a oba s tím souhlasí. Je možné, že Baquet špatně nesl myšlenku, že bude mít rovnoprávnou kolegyni, s níž se bude muset dělit o pravomoci. Nebo o celé „verbovce“ opravdu nic nevěděl. Prohlásil totiž, že celá věc se odehrávala bez jeho vědomí a o celé záležitosti se dozvěděl až ve chvíli, kdy šel sám s Gibson na oběd. A že až Janine Gibson mu řekla, že bude zastávat pozici srovnatelnou s jeho. Což jej, logicky, nepotěšilo. Abramson se ale Baqueta zbavit nechtěla, dokonce o něm hovořila s Thompsonem jako o svém nástupci.
Atmosféra mezi nejvyššími šéfy a Abramson se změnila. Baquet si totiž na její chování stěžoval Sulzbergerovi. Prohlásil, že celou záležitost považuje za podraz, protože mu nikdo nesdělil, jak si bude Janine Gibson stát v hierarchii Timesů, a označil to za chybu Jill Abramson. Rovněž si postěžoval na manažrský styl své šéfky. A tak devátého května Gibson odmítla nabídku a prohlásila, že se chce odstěhovat do Londýna a pracovat jako zástupce šéfa Guardianu a editorka webových stránek.
A tak bylo o osudu Abramson rozhodnuto. Ve středu 7. května ráno oznámil vydavatel New York Timesů jako blesk z čistého nebe, že Abramson končí. Na její místo byl instalován Baquet. Způsob, jakým byl oznámen odchod Abramson z novin, se dočkal velké kritiky a byl téměř ve všech amerických médiích označen za nečestný. Abramson ani nebyla přítomna v newsroomu, když Sulzberger oznámil změnu na vedoucím místě a jmenoval Baqueta. Rovněž poněkud „opominul“ zmínit její zásluhy. Podle magazínu New Yorker se lepšího zacházení dostalo i Howellu Rainesovi, který musel opustit šéfovskou pozici po plagiátorském skandálu.
Prohlášení k odchodu Abramson vydal Sulzberger až v sobotu. Abramson se výpadům, obsaženým v prohlášení, nijak nebránila. Pouze podotkla, že pro ni byla čest vést redakci a že odchod pociťuje, samozřejmě, jako ztrátu. Jakkoliv Abramson mohla být necitlivá k okolí, byla první, kdo pochopil, že i nejtradičnější noviny musí vstoupit do digitální éry.
Abramson má na těle čtyři tetování. Popisuje je jako „vyprávění příběhů o sobě“. Přiznala je v rozhovoru s Catie Lazarus pro International Business Times. Jedním z obrázků je žeton podzemní dráhy New York City Subway. Další je písmeno „H“, které představuje její alma mater, Harvard University a jejího manžela Henryho, se kterým se na univerzitě seznámila. Ta nejdůležitější kérka je písmeno „T“ v písmu loga New York Times.
