Asi každému na Západě při zmínce o čínských médiích vytane na mysli slovo cenzura. Není to ale pouhý předsudek s tím, že realita je přece jen trochu složitější? V dnešní době lze v této zemi nalézt i řadu soukromě vlastněných sdělovacích prostředků.
Foto: budova čínské televize CCTV v Pekingu. Zdroj: Profimedia.cz
Se vznikem Čínské lidové republiky v roce 1949 se téměř všechna čínská média ocitla v rukou státu. Soukromé sdělovací prostředky začaly vznikat až na přelomu 70. a 80 let. Nicméně státem řízená média, jako je státní tisková agentura Xinhua, státní televize CC TV a vládní deník People’s Daily, domácímu mediálnímu trhu vévodí nadále.
Existence a činnost nezávislých médií v Číně
Nezávislá média, která fungují na území ČLR, se však v současnosti nemusejí striktně řídit nařízeními, která vydala čínská vláda a jež nemají být v ostatních případech porušovány. Navzdory přísné vládní kontrole se některá přední čínská média dokázala vymanit z úzkého rigidního rámce, v němž jsou zastoupena média řízená vládou. Tento trend se projevuje v rostoucí konkurenci mezi nimi, jejich relativně nezávislé činnosti, a dokonce i v rozmachu investigativní žurnalistiky. Je třeba uvést, že témata, jako jsou třeba sport nebo bulvární zprávy čínským cenzorům vrásky příliš nedělají.
Nicméně bezprostředně po krvavém masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 cenzura sdělovacích prostředků v Číně přitvrdila, aby byla především na konci 90. let minulého století letech opět zmírněna. Avšak na příchod internetu a díky němu i vyšší aktivitě domácího disentu reagovala čínská vláda opětovným zpřísněním regulace svobody tisku a slova v zemi. Vedle internetu jsou při sdílení informací Číňany hojně využívány také textové zprávy. Organizace Reportéři bez hranic, která každým rokem hodnotí míru svobody a projevu téměř ve všech zemích světa, v letošním roce přisoudila Číně 175. příčku z celkového počtu 180 hodnocených zemí. To však jistě není překvapivé zjištění.
O čem se v čínských médiích nehovoří
Mediální tabu v „Zemi středu“ se týkají takových témat, jako je legitimita Komunistické strany Číny, správa Tibetu nebo duchovní nauka Falun Gong. Avšak je nutno podotknout, že například o sociálních tématech se v rozličných čínských sdělovacích prostředcích hovoří relativně otevřeně – i když v rámci omezení diktovaných státními orgány. Kýžená diverzita dnešních čínských médií je dána faktem, že státní sdělovací prostředky už nejsou tak silně finančně podporovány vládou, jak tomu bylo dříve, a jsou proto nuceny se spoléhat na příjmy z inzerce a reklamy.
O čem smí čínská média informovat
Některá média, jež byla v minulosti podporována výlučně státem a komunistickou stranou, jsou nucena publikovat bulvární zprávy, které však obsahují i odvážné kritické postoje vůči establishmentu. Navzdory existující cenzuře a zákonům, jež omezují svobodu projevu, mohou především čínské tiskoviny bez zásadního omezení informovat čtenáře o společenském dění – třeba o vypuknutí epidemie AIDS v provincii Henan nebo bezpečnostních potížích ve státem vlastněných dolech. Čínský tisk dokonce jako první referoval o onemocnění SARS, když tuto zprávu otiskla západní média až posléze.
Několik periodik, která přišla o vládní dotace, usiluje o přízeň čtenářů prostřednictvím investigativního reportérství a publikování textů pojednávajících například o korupčních skandálech čínských politiků. Nicméně existuje určitá hranice, již čínská tištěná média nepřekročí, a proto v nich chybí skutečně hloubkové analýzy, s nimiž se můžeme setkat na stránkách západního tisku.
O hlavních čínských tiskovinách
Počet tiskovin na území ČLR, které byly v podstatě vlastnictvím Komunistické strany Číny, se od roku 1968 zvýšil ze 42 na téměř 2 200 v současnosti. Podle oficiálních odhadů je dnes v Číně k mání 7 000 magazínů a časopisů. Mezi přední čínské tiskoviny lze počítat státem řízené deníky, jako je People’s Daily se třemi až čtyřmi miliony prodaných výtisků, vycházející též v anglické, japonské, francouzské, španělské, ruské a arabské mutaci, Beijing Daily, Guangming Daily, jehož čtenářskou obec tvoří zejména intelektuálové, a Liberation Daily, který vychází v Šanghaji a který si každý den zakoupí 800 000 čtenářů. Dvěma základními čínskými zpravodajskými agenturami jsou Xinhua News Agency a China News Service. Xinhua od roku 2007 prostřednictvím cenzora přebírá informace ze zahraničních zpravodajských agentur.
Mediální reforma, liberalizace a útlak médií
Po úmrtí Mao Ce-tunga v roce 1976 se čínské sdělovací prostředky na místní poměry liberalizovaly a začaly hlouběji reflektovat společenské a ekonomické dění v zemi. Modelovým příkladem této „liberalizace“ se stal nejčtenější deník People’s Daily, který v době vlády Mao Ce-Tunga podléhal přísné státní kontrole. Na přelomu 70. a 80. let minulého století začala redakce tohoto deníku publikovat i články, jež byly k politickým představitelům země kritické. Redakce People’s Daily navíc požadovala, aby byly zmírněny zákony omezující svobodu tisku a aby byla garantována základní práva novinářů pro efektivnější výkon jejich profese.
Nicméně Výbor na ochranu novinářů (CPJ) v roce 2005 zveřejnil zprávu, že Čína zaujímá první místo na světě, co se věznění novinářů týče, a obvinil jak domácí, tak zahraniční soukromé společnosti z toho, že vládě v Pekingu pomáhají udržovat cenzuru médií. V roce 2006 nezisková organizace prosazující demokracii a lidská práva Freedom House publikovala zprávu o tom, že internet je v Číně stále zevrubně monitorován státními orgány s tím, že přístup na webové stránky kritizující čínskou vládu je jimi omezován stejně jako činnost zahraničních sdělovacích prostředků.
Naděje na větší otevřenost čínských médií existuje
I přes tyto a další represivní zásahy Pekingu do chodu a činnosti čínských médií, experti a novináři na základě posledních poznatků věří, že šance na větší otevřenost těchto sdělovacích prostředků přece jen existuje. Kontrola médií Komunistickou stranou ČLR totiž v posledních letech pomalu ale jistě slábne a je dokonce možné, že se jí vymkne z rukou docela.