Blízký východ a severní Afrika netvoří jednolitou oblast, ani co se týče tamního mediálního trhu. Podívejme se proto na jeho teritoriální rozčlenění z hlediska mocenské kontroly a regulace arabských masmédií v době před vypuknutím arabského jara.
Foto: Marakéš, Maroko, Zdroj: Profimedia.cz
V minulém článku jsem se věnoval tomu, jak fungují média v arabském světě, a v daném ohledu jsem vymezil soubor společných charakteristik domácích médií v arabské části Blízkého východu a severní Afriky, tzv. arabský mediální model (AMM). Řeč v něm byla například o silném ovlivnění vysílané agendy arabskou kulturou, podřízenosti médií státu, režimu nebo vládnoucí rodině a cenzuře či zpolitizovanosti vysílání. Od Atlantiku po Indický oceán se však rozkládá obrovská oblast. Každá země v ní má například více či méně odlišné složení populace či druh státního zřízení. Od většinově muslimských zemí po nábožensky pestré. Od republik po monarchie. AMM je ve své univerzálnosti zjednodušující. Rozčleňme si jej proto o něco podrobněji.
Čtyři subsystémy AMM
Vycházím zde z publikace Williama A. Rugha z roku 2004 “Arab Mass Media: Newspapers, Radio, and Television in Arab Politics”. Autor v ní člení arabská média do čtyř skupin, které vymezuje na základě podobnosti vztahu médií k vládnoucímu režimu, způsobu fungování těchto médií v politických systémech daných zemí a mechanismu kontroly, který je vůči nim uplatňován. Tyto skupiny médií je možné označit za 4 subsystémy AMM. Dle Rugha se nazývají mobilizační, rozmanitý, loajální a tranziční.
V mobilizačním subsystému AMM se před vypuknutím vlny revolucí známé jako arabské jaro nacházela média z arabských zemí s koloniální a národně-osvobozeneckou minulostí, které v moderní době získaly formálně republikánské politické zřízení, jež však bylo poznamenáno řadou revolucí a převratů. Jejich režimy se zaštiťovaly silně nacionalistickou či panarabskou ideologií a kontrola nad médii byla z jejich strany uplatňována za pomoci zákonných či nezákonných nástrojů a využívána k provádění celospolečenských reforem a mobilizaci veřejné podpory. Intenzita této kontroly byla silně autoritářská a týkala se jak formy, tak obsahu vysílání. Před arabským jarem se do mobilizačního subsystému AMM dala zahrnout média v Sýrii, Libyi a Súdánu.
Tak zvaný rozmanitý subsystém AMM je naopak ze všech čtyř zde uvedených subsystémů nejsvobodnější. Mediální trh v zemích, které do něj před arabským jarem spadaly, je pestrý a kontrola médií vládnoucím režimem omezená a prováděná státem pouze skrze zákonné prostředky. Jeho nejlepším a zároveň specifickým příkladem je Libanon, jehož média vynikají vysokou názorovou diverzitou a v arabském světě neobvyklou mírou svobody slova. Mezi další země patří Kuvajt, Maroko a Jemen.
Třetím podtypem arabského mediálního modelu (AMM) je loajální subsystém. Stejně jako jeho „mobilizační“ protějšek se vyznačuje vysokou měrou kontroly médií a její charakter je taktéž autoritářský. Od mobilizačního subsystému se však liší v nástrojích této kontroly, které jsou spíše jemné a neoficiální. Uplatňovaná cenzura má většinou „předběžný“ a nikoliv „následný“ charakter a soustřeďuje se na zprávy a komentáře týkající se pro režim důležitých otázek. Od této autocenzurní loajality je pak odvozen název celého subsystému. Patří do něj média v zemích, kde šel politický vývoj veskrze lineárně, revoluce se jim vyhnuly a případné převraty měly spíše palácový charakter. Jde o země s většinou autoritářským monarchistickým zřízením, konkrétně o Saúdskou Arábii, Katar, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Omán a Palestinu.
Posledním druhem AMM je „tranziční“ subsystém, který lze charakterizovat kontrolou největších tištěných médií vládou, přičemž ostatní masmédia mají jistou míru svobody. Ovlivňování médií v něm probíhá skrze zákonné nástroje, zejména soudy, a v médiích samotných funguje také autocenzura, nicméně omezování svobody médií je otevřeně kritizováno na veřejnosti. Typ se nazývá tranzičním, neboť jde o přechodný stav, jehož výsledná podoba zůstává otázkou. Zahrnuje média v Egyptě, Jordánsku, Alžírsku, Tunisku a Iráku. Nebýt však americké invaze do Iráku v roce 2003, spadala by média v této zemi do mobilizačního subsystému. Režim Saddáma Husajna zaštiťující se nacionalistickou ideologií strany Baas totiž splňoval právě jeho kritéria.
Arabské jaro se na institucionálních mainstreamových masmédiích zahrnutých v arabském mediálním modelu (AMM) sice podepsalo v mnoha směrech, avšak výše uvedené kategorie pro ně zůstaly relevantní. Z hlediska přesunu zemí, respektive jejich médií, se totiž mezi těmito čtyřmi skupinami podle mne pouze přesunula Libye z kategorie mobilizační do tranziční. Ostatní země setrvaly na svých pozicích.
