Před Sametovou revolucí jako externista, od roku 1990 se regionální novinařině věnuje naplno. Zažil přísné stranické vedení i několik redakčních šéfů. První články psal na psacím stroji a vozil je přímo do tiskárny, dnes hravě zvládá notebook. „Jako sporťák jsem měl výhodu. Dva nula je dva nula za každého režimu!“ říká v rozhovoru pro Mediainfo.cz Jaroslav Přibyl.
Foto: Jaroslav Přibyl před legendárním stadionem Arthura Ashe, Zdroj: Soukromý archiv J. Přibyla
Kdy a kde jste začínal svojí „mediální“ kariéru? Dají se vlastně porovnat novinářské možnosti tehdy a dnes…
Novinařině jsem se začal naplno věnovat až v roce 1990, jako sportovní redaktor tehdejšího Severočeského deníku, který vznikl transformací bývalého krajského deníku Průboj. Práce redaktora byl můj klukovský sen. Hlavně sportovní reportáže z fotbalových či hokejových zápasů či různých šampionátů jsem jako malý kluk „hltal“, stejně jako zprávy a rozhovory v novinách. A jména Laufer, Zelenay, Holubec, Brábník, Sigmund, Svoboda, Steiner či Nejedlo byla pro mne pojmem. Ale nakonec jsem vystudoval na Karlově Univerzitě v Praze obor spojený s kulturou, uměním a výchovou dospělých a tak jsem de facto celé čtvrtstoletí pracoval v různých kulturních institucích. Celou tu dobu jsem ale na ten svůj sen nezapomněl, celý čas jsem totiž externě spolupracoval a dopisoval do deníků a časopisů hlavně ve středních a severních Čechách.
Články jsme psali na klasických psacích strojích na předtištěných stránkách A4. Protože jsem vystudoval střední ekonomickou školu, psal jsem na stroji všemi deseti (dnes na počítači), což byla obrovská výhoda. Články v dohodnutém počtu řádků jsme jako sporťáci dodávali přímo do sazárny tiskárny v Ústí na Labem, často na poslední chvíli před uzávěrkou. Vzpomínám si, když oštěpař Honza Železný hodil světový rekord, donesl jsem tu zprávu do tiskárny deset minut po uzávěrce. Musel jsem vyslechnout výhružky a „láteření“ šéfa směny, ale podařilo se mi ho umluvit … a druhý den si to naši čtenáři přečetli. Nebylo to jednoduché. Uzávěrky tehdy končily kolem 21. hodiny a dostat pak do novin například večerní hokeje z Litvínova, co přišlo dálnopisem z ČTK, byl velký kumšt. Dnes to redaktor vypustí ze svého notebooku přímo ze stadiónu na stránku novin či internetového média včetně rozhovorů do půl hodiny. Ještě ze zimní olympiády v norském Lillehammeru v roce 1994 jsem odesílal materiály psané na klasickém stroji do redakce faxem. Krátce poté mi přidělili první redakční notebook a byla to revoluční změna.
Velkou školou pro mne byla i práce v soukromých agenturách ČIA a ČTI, kde jsem v roli krajánka dělal takřka všechno. Ekonomiku, průmysl zemědělství, zdravotnictví, kriminalitu, soudy, kulturu…. Člověk si musel vybudovat kontakty, získat a zajistit podklady a informace k daným tématům. Po překonání zdravotního problému jsem koncem 90.let zakotvil jako regionální zpravodaj v tehdejším Rádiu Nová Alfa. Poté co jeho vysílání skončilo, jsem přešel do Rádia Impuls, se kterým spolupracuji od jeho vzniku. A rozhlasová práce mě stále moc baví i teď, v penzijním věku. Spolupracuji taky se sportovní redakcí ČTK a měsíčníkem Tenis.
Jak to bylo s výběrem a zpracováním témat ? Dnes se velmi často hovoří o bulvarizaci zpravodajství, resp. o „hloupých tématech a hloupých zprávách“?
Před rokem 1989, kdy existoval přísný stranický a státní tiskový dozor, musela být veškerá témata striktně schválená šéfredaktory, jejich zástupci, vedoucími oddělení… Snad jen ve sportovní branži to bylo o něco jednodušší. Dva nula je dva nula za každého režimu. Po listopadu 1989 přišla svoboda tisku, vznikla celá řada nezávislých médií, která měla i dost jepičí život. Dominovala logicky polistopadová politika, otevření se světu, kuponová privatizace a privatizace velkých firem. Odhalovaly se skandály a nepravosti z dob totality. Otevřel se tok dříve zakázaných či silně omezených informací a materiálů ze západního světa. Objevil se první domácí bulvár, komerční televize rádia a noviny…
… no a změnila za tu dobu i práce regionálního reportéra – resp. priority, které kladou centrální redakce na své "krajánky“?
Během těch let jsem dospěl k názoru, že celoplošná česká média, deníky, agentury, rádia i televize, často vlastněná zahraničními vlastníky a vydavateli, nedokáží vždy využít schopnosti a kreativitu svých regionálních zpravodajů. Zpravodajství z krajů, měst a obcí je totiž často prezentováno „pražským pohledem“. Typické je to třeba u zpravodajství o občanských nepokojích a vystoupeních různých nacionalistů a extrémistů na severu Čech v souvislosti s nárůstem romských ghett a násilí. Na obrazovkách zpravidla vidíme stovky zasahujících policistů, pár vět od nešťastných starostů, extremistů, občanů… Že se ale jedná o dvacet let neřešenou sociální problematiku ze strany státu a zákonodárců a že situace v ghettech v Ústí, v Mostě v Litvínově i jinde na Severu skutečně narůstá pro místní do téměř neřešitelných rozměrů, se ale čtenář, posluchač velkých médií prakticky nedozví. Bulvarizace podobných témat dnes převažuje nad pragmatickým/objektivním posouzením stavu věcí proč k tomu došlo, a co se s tím dá dělat… Krajánci jsou samozřejmě jako první po ruce v případě živelných pohrom, povodní, dopravních kolapsů a jiných událostí, které se prostě z Prahy „zpracovávat“ nedají. Dříve to byla například prostituce na E 55 ve směru do Saska.
Jednoznačně regionální (i regionální sportovní) zprávy mají specifické postavení v rámci celostátního vysílání – jak to vlastně vnímáte?
Zpravodaj z oblasti sportu má výhodu. Pokud jsou v regionu divácky atraktivní sporty, zejména fotbal a hokej. Když mohu informovat o dobrých výkonech a výsledcích fotbalistů Liberce, Jablonce či Teplic i v evropských pohárech… Vzpomínám na slavné hokejové Nagano 1998, kde měl ve zlatém českém týmu největší zastoupení čtyřicetitisícový Litvínov. Jenže regionální zpravodaj může „prodat“ svůj kraj i jako zajímavou turistickou – výletní oblast, o které si například stále ještě mnoho lidí v Praze pořád myslí, že to naše Ústecko je jen uhlí, chemie a zápach. Naopak, když se dnes cykloturista projede po Krušnohorské magistrále z Cínovce k Flájské přehradě nebo do sousedního Saska, je příjemně překvapený. Stejně jako když se v létě vykoupe v jezerech, vzniklých zatopením bývalých šachet, nebo navštíví obnovená historická centra Kadaně a dalších severočeských měst. Zkrátka krajánek může významně změnit povědomí mnoha Čechů i cizinců o regionu, ve kterém žije.
Když už se bavíme o práci, jaký je vlastně Váš denní režim – může si regionální reportér vzít dovolenou, kdo ho pak ve vysílání zastupuje?
Když jsem před léty pracoval v redakčním kolektivu regionálních novin, plánovaly se dovolené tak, abychom se mohli s kolegy navzájem zastoupit. Šestým rokem v důchodu pracuji jako tzv. novinář na volné noze. Snažím se ale i tak plánovat dovolenou v létě či minimálně týden v zimě na čas, kdy neprobíhají žádné velké sportovní události, kdy je přestávka ve fotbalové či v hokejové lize, kdy se neblíží volby či velké kulturní či společenské akce v kraji. Na druhou stranu, internet a digitální vymoženosti dnes umožňují pracovat doma i na dovolené, pokud je potřeba. Ale abych se vrátil k tomu režimu. Denní řád novináře – penzisty je trochu jiný než režim aktivního redaktora třicátníka. Doba, kdy nebyl čas na pravidelný oběd a za pochodu se někde snědl chlebíček, sekaná a člověk se dorazil doma večer, je pryč. Vím, o čem mluvím a díky neblahé vlastní zkušenosti a poškozenému zdraví se nyní pravidelně stravuji. Ale taky si vždy najdu čas na pohyb, na tenis, plavání. Každé ráno proto prolistuji noviny, proletím zpravodajské weby, kouknu na přehledy událostí i došlou poštu. A pak se pustím do práce. V mém věku je mi stále velkým vzorem pan Petránek.
Výhoda regionálního reportéra je, že má blízko k událostem, ale i mluvčím místních institucí. Jak to konkrétně funguje tato spolupráce? Snaží se lobbovat za častější celostátní prezentaci?
Dobrá znalost domácího terénu je pro regionálního zpravodaje samozřejmostí. Stejně tak jako dobré vztahy s tiskovými mluvčími, starosty, politiky, s lidmi z rozhodujících firem, s policisty, ale i s fotbalovými a hokejovými trenéry a šéfy klubů. Za důležité považuji udržování dobrých kolegiálních vztahů s dalšími regionálními a místními novináři a zpravodaji z celostátních médií. Je dobré občas s nimi zajít na pivo, na skleničku vína. Krajánci spolu většinou drží a dokáží si vzájemně pomoci. Na centrální úrovni myslím taková míra pomoci a spolupráce lidí z různých médií není obvyklá.
Foto: Jaroslav Přibyl při živém telefonickém vstupu, Zdroj: Soukromý archiv J. Přibyla
Mimochodem, vnímáte se jako regionální mediální „celebrita“?
To jste mne pobavil. Určitě ne, za celebritu se rozhodně nepovažuji, ale samozřejmě přiznávám, že mne potěší, když mi občas někdo na ulici řekne, že se mu líbil nějaký příspěvek v rádiu, článek ve sportovním měsíčníku. Nebo když mi někdo poděkuje za turistický či jiný tip na víkend. Jinak celkově v naší společnosti vnímám inflaci celebrit. Za ty rozhodně nepovažuji začínající muzikálové a popové hvězdičky, mladé modelky či vítěze různých soutěží. Herce, kteří sotva odrostli konzervatoři. Celebritami jsou dlouhodobě doma i v zahraničí uznávaní umělci, špičkoví vědci, lékaři a vynikající pedagogové, o kterých se ale bohužel dozvídáme většinou hodně málo. Stejně tak je to v případě informací o úspěšných českých podnikatelích s dobrými a netradičními nápady. Pravými celebritami podle mne taky i vynikající sportovci – reprezentanti, špičkoví kumštýři ze showbyznysu, ale ti na rozdíl od vědců a vynikajících pedagogů mají takřka denní publicitu zajištěnou.
A co nějaký nesplněný novinářský sen ?
Myslím, že za necelé čtvrtstoletí profesionální práce v médiích se mi za daných podmínek podařilo udělat pár čtivých, zajímavých článků i poslouchavých rozhlasových příspěvků. Pokud mi zdraví, novinářský osud i náhoda umožní další zajímavá setkání, prožití nevšedních mediálních událostí, rád to využiji. A když mám být konkrétní, chtěl bych se ještě setkat a hovořit s historikem a spisovatelem Zdeňkem Mahlerem, se kterým jsem mohl na konci uplynulého století jako soused – chalupář probírat v montérkách na Českolipsku kumšt, politiku a další témata. Už tam bohužel dávno nejezdíme. Víte, co je ale zajímavé, že se tehdy ve vývoji naší polistopadové společnosti vůbec nemýlil…
Abychom nekončili tak vážně… kdybyste se znovu mohl rozhodnout, zvolil byste „i na podruhé“ mediální kariéru?
Zřejmě ano, ale rozhodně v mladším věku, brzy po studiích a zkušenosti bych získával také v zahraničí. Náš český mediální rybníček bohužel produkuje až příliš povrchnosti. Učil bych se proto jazyky a rozhodně bych preferoval sport. Protože je to jedno velké lidské divadlo. Na výkony a život sportovců se dobrý sportovní zpravodaj rozhodně nesmí dívat jen pohledem branek, bodů a vteřin…
Prosím a na závěr … přidáte nějakou radu pro začínající reportéry?
Být v pravý čas na správném místě. Být pokorný, pozorně vnímat a svou prací odrážet život a dění kolem sebe. Psát a říkat pravdu…
Profil: Jaroslav Přibyl
Bydlí v severočeském Ústí nad Labem. Do novinařiny zcela profesionálně vstoupil až jako zralý muž ve 46 letech. Předtím se médiím věnoval pouze v roli externisty a dopisovatele ve sportovní branži a jen okrajově, jako hobby. Ve svých 67 letech by si mohl užívat důchodu. Média ale neopustil, stále totiž pracuje jako novinář tzv. na volné noze. Jeho hlas můžete pravidelně slyšet z vysílání Rádia Impuls. Jeho příspěvky v sportovním servisu ČTK a nebo v měsíčníku Tenis.
