Seriózní média ještě hranici mezi soukromým a veřejným prostorem řeší. Bulvár ji ze své podstaty ochotně překračuje. A pak je tu internetová divočina, kde už žádné soukromí neexistuje.
Foto: 23. konference Člověk a média. Zdroj: Archiv Člověk a média
Hnutí fokoláre pořádá v rámci cyklu Člověk a média pravidelné debatní večery, jež rozhodně stojí za pozornost. Platilo to i pro říjnovou diskusi, jejímiž hlavními účastníky byli Tomáš Klvaňa z New York University of Prague a zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt Petr Třešňák (video z konference lze zhlédnout zde).
Hlavním cílem večera bylo pokusit se zodpovědět otázku, kde leží ona výše zmíněná hranice mezi soukromím a veřejným prostorem, jejíž překročení by mělo být pro média tabu. Zatímco Petr Třešňák předestřel přístup Respektu k dané problematice na konkrétních případech, Tomáš Klvaňa nabídl pohled pozorovatele zvenčí, jenž má zkušenosti nejen s českými, ale i americkými médii. Zmiňme pár podnětných tezí, které během debaty v pražském Americkém centru zazněly.
Na milenky zapomeňte
Přístup médií k privátnímu životu politiků se během posledních let dramaticky změnil. Tomáš Klvaňa to demonstroval na příkladu amerických prezidentů Franklina Delano Roosvelta, jehož upoutání na vozík bylo v předtelevizním věku taktně maskováno, a především pak Johna Fitzgeralda Kennedyho. Tento mladý, usměvavý sportovec byl ve skutečnosti vážně nemocný a fungoval jen díky práškům tišícím bolest. V padesátých letech coby senátor absolvoval několik operací, během jedné dokonce povolali kněze kvůli poslednímu pomazání. Američtí novináři však o Kennedyho zdravotním stavu neinformovali, bylo to tabu. Stejně jako prezidentovy četné zálety. O třicet let později už média fungovala úplně jinak. Bill Clinton by mohl vyprávět…
V Česku nebylo po roce 1989 na co navazovat, svobodná média se učila za pochodu. Zpočátku se vyznačovala značně liberálním přístupem k mimomanželským poměrům veřejných činitelů. Sem tam něco prosáklo do bulváru, ale pro seriózní tisk to nebylo téma. Podle Petra Třešňáka se to začalo měnit s rodinnými problémy českých premiérů. Mirek Topolánek se rozváděl v době, kdy složitě sestavoval vládu. Podle mnohých pozorovatelů pramenila jeho značná podrážděnost právě ze složité osobní situace. Do podobných potíží se během následujících let dostali i další významní politici. Ostatně příčiny letošního pádu Nečasovy vlády jsou ještě v živé paměti. I tyto zkušenosti postupně vedly seriózní média k revizi názoru, že rodinný život politika není věcí veřejnou.
Když milenky a rozvody už nejsou tabu, o čem nebulvární médium typu Respektu mlčí? Například o homosexualitě jednoho významného politika. A pak o malých dětech veřejných činitelů. V tom se tento týdeník shoduje se současným přístupem americké žurnalistiky. Ta se podle Klvani v případě politiků zajímá o všechno (třeba jestli někdy kouřili marihuanu), detaily zdravotního stavu nevyjímaje, ale jejich nezletilé děti nechávají na pokoji.
Líný český bulvár s nekrofilní úchylkou
Jak již bylo konstatováno výše, bulvár si z porušování soukromí veřejně známých osob udělal živnost. Český bulvár má svá specifika. Především ho – na rozdíl třeba od britských či německých příbuzných – prakticky nezajímá politika. Petra Třešňáka udivuje „nekrofilní“ záliba českého bulváru v umírání a vážných nemocech. Čtenáři zdejších tabloidů tak sledují rakovinu známých osobností takřka v přímém přenose. Tomáš Klvaňa se zase pozastavil nad leností českých bulvárních novinářů, kteří čerpají hlavně z toho, co „celebrity“ na sebe samy vyzvoní. S oběma postřehy nelze nesouhlasit. Co je zajímavého třeba na nekonečném příběhu zkrachovalé zpěvačky, která neví co se sebou? Proč si kazit den chorobopisem někoho jiného? Případně se zabývat tím, kdo co zdědil?
Komu hrozí internet?
Díky technologickému pokroku roste počet médií geometrickou řadou, což přidává konkurenčnímu boji na ostrosti. Podle Tomáši Klvani se jednotlivá média snaží více zaujmout i za cenu vyšší agresivity. Navíc s nástupem internetu se rozmývá definice novináře, za kterého se dnes může vydávat téměř každý, kdo si píše blog.
Seriózní média si sice mohou (a musí) klást otázku, kam lze ještě zajít, ale jejich vliv je stále omezenější. Když dříve existovaly dvě televizní stanice a troje noviny, měli všichni lidé zhruba stejné informace. Dnešní mladí lidé noviny už prakticky nečtou, zprávy hledají výhradně na internetu. Což je škoda. Dobře dělané noviny dostanou ke čtenáři důležité informace, o které by se sám od sebe nezajímal, upozorňuje Tomáš Klvaňa. Dnes si stačí nastavit na webu různé filtry, aby se ke mně dostalo pouze to, co „chci“. Fragmentace informačních zdrojů pak přispívá i k fragmentaci společnosti. Daleko větší nebezpečí pro naše privátní životy však Klvaňa spatřuje v internetové ekonomice. Bez mrknutí oka souhlasíme na webu s různými obchodními podmínkami, které jsou tak dlouhé, že je zkrátka nikdo nečte. Naše osobní údaje tak dáváme všanc jako na podnose. O sociálních sítích škoda mluvit.
Šance pro seriózní média
Petr Třešňák zmínil jednu věc, která nemusí být na první pohled patrná. Bulvární tisk je totiž internetem ohrožen daleko více než seriózní mediální obsah. Ten totiž nelze vytvářet na koleni. V situaci, kdy se naše veřejnoprávní média musí vyrovnávat s občasnými politickými tlaky, je u nás role nezávislých, kvalitně dělaných deníků a týdeníků nezastupitelná. Ačkoli nad jejich budoucností visí otazník, kultivace veřejného prostoru zůstává na jejich bedrech, myslí si Tomáš Klvaňa. Respektu se podle něj tento úkol daří. Vzhledem k tomu, že zmíněnému týdeníku roste prodej i počet čtenářů, končil říjnový večer v Americkém centru nakonec poměrně optimisticky.