Expremiér Nečas nenechal při svém pátečním vystoupení v rámci konference „Regulace českých médií“ na novinářské obci nit suchou. V některých věcech s ním lze souhlasit, řada jeho názorů je však problematická.
Foto: Petr Nečas v listopadu 2013. Zdroj: Profimedia.cz
Petr Nečas má bezpochyby pravdu, když kritizuje zveřejňování odposlechů v médiích. Často se jedná o věci vytržené z kontextu, nevíme, co se říkalo před tím a co potom. Jak Nečas vtipně poznamenal, kdyby se určité části jedné Shakespearovy hry zveřejnily jako odposlechy, mohli bychom nabýt dojmu, že vrah Romeo se chystá zabít slečnu Julii. Osoby, které odposlechy pouštějí do médií, vždy sledují určité zájmy, o nichž novinář nemusí nic vědět. Každopádně výsledkem je dehonestace odposlechnutých osob. Pokud jsou navíc dané nahrávky uveřejněny během přípravného řízení, v němž majitel „napíchnutého“ telefonu figuruje, je narušeno jeho právo na spravedlivý proces. V tom případě lze souhlasit s Nečasem, že se jedná bezmála o kriminální čin, neboť ve svobodné společnosti neexistuje větší veřejný zájem než ono právo na spravedlivý soud.
Nečas má s odposlechy a zájmem médií o jeho soukromý život nepříjemné zkušenosti, a proto lze částečně pochopit skeptický pohled na české novináře, jejž na zmíněné konferenci prezentoval. Nicméně kolektivní vina, kterou – s výjimkou „ostrůvků pozitivní deviace“ – na tuzemská média uvalil, je nespravedlivá. Česká média podle něj nejsou a nikdy nebyla hlídacím psem demokracie a zárukou svobody projevu. Vždy podle něj strážila ekonomické a politické zájmy svých majitelů, nikoliv zájmy veřejnosti. Jako příklad si expremiér vybral média, jež si před rokem pořídil majitel Agrofertu a ministr financí Andrej Babiš. Nečas se snažil doložit, že Babišovy tituly nemají za cíl sloužit veřejnosti. Jejich úkolem je prý vydělávat svému majiteli stejně jako jeho potravinářské či chemické závody. Nečas zdůraznil, že si Babiše váží jako podnikatele a jeho současnou politickou roli hodnotit nechce.
Nejsou zájmy jako zájmy
Tady ovšem expremiérův pohled na Babišovy investice do médií odhaluje své slabiny, protože právě o tu politickou roli jde. Málokdo z mediálních odborníků by asi bez rozpaků tvrdil, že Andrej Babiš si média koupil hlavně proto, aby na nich vydělal. Jeho mediální akvizice se překrývala s jeho vstupem do aktivní politiky a zároveň se odehrála v době, kdy jsou lidé čím dál méně ochotni za noviny platit. Možná by Lidové noviny a Mladá fronta DNES zveřejňovaly odposlechy z Nečasovy kauzy, i kdyby jejich majitelem nebyl Babiš. Ale nabízí se i interpretace, že publikace nahrávek jde ruku v ruce s politikou vlastníka zmíněných listů, jenž se vymezuje vůči politické reprezentaci, která tu vládla po Listopadu, především pak vůči Nečasově ODS.
V Nečasově hodnocení českých médií tak scházela reflexe nedávných vlastnických změn, kdy se zahraniční vlastníci stahují z českého trhu. Pokud přistoupíme na expremiérovu tezi, že média slouží pouze ekonomickým a politickým zájmům svých vlastníků, tak je třeba brát v potaz, kdo oním vlastníkem je. Pokud to byly velké zahraniční mediální domy, které podnikaly pouze v médiích a jejichž primárním cílem byl zisk, tak existovala naděje, že jimi vlastněné tituly budou sloužit svým čtenářům. Nemohly si dovolit přímé ingerence do politiky, neboť by riskovaly svůj kredit, navíc jejich podnikání v médiích se neopíralo pouze o český trh, takže byly daleko pevnější v kramflecích. Jenže ve chvíli, kdy si vlivné české tiskoviny a servery začnou kupovat velkopodnikatelé s rozsáhlými ekonomickými a politickými zájmy mimo mediální oblast, vyvstává nad nezávislostí jejich mediálních „produktů“ otazník.
Nemoc českých premiérů
Zkrátka stejně jako celá společnost i média procházejí různými etapami. Současná oligarchizace nejen mediálního prostoru bezpochyby patří mezi ty temnější kapitoly. Jenže Nečasovo vystoupení působilo jako odsouzení celé polistopadové žurnalistiky, když mimo jiné poznamenal, že česká média dosud zaznamenala jediný investigativní úspěch, a sice odstoupení premiéra Stanislava Grosse kvůli nevyjasněnému financování jeho bytu. Podle Nečase 90 % tuzemské investigativní novinařiny spočívá v tom, že médiím někdo něco podstrčí, aby prosadil svůj konkrétní zájem. Může být. Nicméně ani slabá investigativní činnost neopravňuje k paušálním odsudkům, že žurnalisté (až na ty pozitivní „devianty“) tady po celou dobu píší v souladu s ekonomickými zájmy svých zaměstnavatelů a na veřejný zájem nehledí. Od listopadu 1989 bychom tady našli celou řadu kvalitních novinářů a publicistů, kteří svou profesi brali jako závazek a snažili se přinášet pravdivé informace. Novinařina se neliší od jiných zaměstnání, jsou zde lidé různí. Když tedy politik ocejchuje jedno povolání jako celek, chová se stejně jako například ti, kteří tvrdí, že všichni čeští politici kradou…
Petra Nečase bezpochyby stihla nemoc typická pro české premiéry. Ta spočívá ve vymezování se vůči novinářům jako celku. Václav Klaus je označil za „největší nepřátelé lidstva“, Miloš Zeman často adresoval médiím nepublikovatelné vzkazy. Jiří Paroubek měl zase alergii na „pravicová média“, přičemž některým odmítal dávat rozhovory, a češtinu obohatil o slovní spojení „novinářští šmoci“. Svéráznými výrazy častoval média i Mirek Topolánek, jenž navíc uštědřil jednomu bulvárnímu fotografovi úder a la Old Shatterhand. Petr Nečas má důvod být na některá média naštvaný. Neměl by však sklouzávat k lehce paranoidnímu vidění světa. A taky by neškodila chladná analýza, jestli za současný stav mediální scény nespoluzodpovídá tak trochu i on, když byl ve vysoké politice přes dvacet let. Zda za tu dobu nebylo třeba možné schválit kvalitnější mediální legislativu a v rámci demokratických mantinelů vytvořit prostředí, v němž by se média mohla lépe rozvíjet, aby opravdu sloužila onomu vysněnému veřejnému zájmu.
