Novináři nejenom u nás nedopřávají politikům oddechu. Občas dodržují pravidla hry. Sem tam je, samozřejmě v rámci veřejného blaha, porušují. Někteří z nich se překvapivě nakonec rozhodnou stát se sami politiky. Jak reagují ve svých nových rolích na média? Dokážou se od své minulosti oprostit?
Foto: Radek John v roce 2011. Zdroj: Adolf Horsinka / MAFRA / Profimedia.cz.
Jana Bobošíková, Radek John a Martin Komárek. To jsou tři jména významných novinářů, kteří dali v posledních letech vale svému novinářskému řemeslu, aby ve svých úspěšných kariérách pokračovali ve světě politiky. Jejich úspěšnost v nových rolích je diskutabilní a těžko měřitelná. Pokud se ale podíváme na jejich mediální vystupování a vztah k jejich bývalému „řemeslu“, ledacos můžeme z jejich jednání vypozorovat.
První vlaštovka jaro nedělá
Dámy mají přednost, začněme proto s Janou Bobošíkovou. Bývalá redaktorka České televize i Novy opustila svět médií z výše jmenované trojice jako první. Již v roce 2000 začala dělat poradkyni tehdejšímu předsedovi Poslanecké sněmovny Václavu Klausovi. Poté se k novinářské profesi na čas vrátila, když moderovala Sedmičku na Nově. V roce 2004 se stala poslankyní Evropského parlamentu (EP) za hnutí Nezávislí. Tehdy se zdálo, že bude její politická kariéra pokračovat úspěšně. V dalších evropských volbách se však do EP za Suverenitu již nedostala a následovalo několik dalších neúspěšných pokusů získat senátorskou, prezidentskou či poslaneckou funkci. Před několika měsíci přišel asi její poslední politický počin, kterým bylo založení pravicového bloku Hlava vzhůru a jeho následný neúspěch ve volbách. Tím se její politický kruh pravděpodobně uzavřel.
Její suverenita s malým „s“ se v politice vytratila
Jana Bobošíková byla v dobách moderování zpravodajského pořadu "21" považována za jednoho z nejostřejších tuzemských novinářů. Málokterý politik byl tehdy šťastný, pokud měl odpovídat na její otázky v rozhovoru. Bobošíková důsledně uplatňovala "dryáčnický" styl, který nebyl příjemný pro politika, ale často ani pro diváka. Její vystupování jako političky v médiích však překvapivě tak suverénní nebylo. Nejvíce se její nejistota projevila v parlamentních volbách. Právě v předvolebním speciálu Václava Moravce ztratila díky svému neslanému a nemastnému projevu poslední zbytky jakés takés naděje, že by konečně mohla získat poslanecký mandát.
Kritizovat média se musí
S médií ovšem bojovala téměř celá ta léta, která v politice strávila. Jejich kritice se věnovala pravidelně a v těch chvílích jako by se vrátila její suverenita z novinářských dob.
V únoru 2012 v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu nabádala voliče, aby "zkoumali, komu dají ve volbách důvěru přímo a ne zprostředkovaně přes média," přičemž pokračovala ve své obvyklé protiunijní rétorice: "Dá se tedy předpokládat, že nebudou propagovat vhodné lidi pro Českou republiku, ale agenty Bruselu, jakým je například švýcarský občan pan Schwarzenberg.“
Buďte na mě, prosím, hodní
O rok a půl dříve, v srpnu 2010, zase jako lídr Suverenity napsala otevřený dopis novinářům, ve kterém si mezi řádky stěžovala na to, že média nedostatečně informují veřejnost o její straně. „Suverenita jako by i nadále pro novináře neexistovala, přesto, že staví své kandidáty v drtivé většině senátních obvodů i v řadě velkých měst“, stěžovala si Bobošíková na své bývalé kolegy. Nikdy si nedokázala získat přízeň médií, byť musela dobře vědět, že taková záležitost může mít nemalý vliv na její úspěchy v politické branži.
Černá listina novinářů
To Radek John, který vstoupil do politiky před pěti lety, se k médiím ve své roli politika (chytře) příliš nevyjadřoval. Výjimkou byly snad jen počátky jeho politického angažmá. John mel vpravdě raketový start a díky poptávce voličů po změně se jako lídr nositele této změny, Věcí Veřejných, stal podle průzkumu veřejného mínění z 15. září 2009 nejpopulárnějším politikem. O několik dní později tiskové agentuře Korzo tvrdil, že tyto výsledky se díky médiím nedostaly na veřejnost, a prozradil, že si vede černou listinu novinářů. „Je to tak. Na mě už novináři, hlavně ti bulvární, zkusili vytáhnout všechno, co byli schopni vymyslet. A ukázalo se, že to jsou lži a nesmysly, takže by se zesměšňoval každý, kdo by je dál šířil. I proto si vedu černou listinu novinářů, kteří lžou“, rozohňoval se tehdy John.
Neschopný a megatrapný
Své vystupování v médiích pojal bývalý šéf novácké publicistiky a mezi lety 2009 – 2013 předseda Věcí Veřejných John jako, patrně lehce stylizované, „bodré strejcovské blábolení“, za které sklidil od médií spoustu posměšků. John byl přitom jako novinář považován za špičku ve svém oboru a i jeho poslední blogy týkající se událostí na Ukrajině ukazují nadhled a erudovanost, která jeho kritikům z médií povětšinou chybí. Na druhou stranu je třeba říci, že John působil jako ministr poněkud zmateně a dezorientovaně, i když si odmyslíme nepřízeň médií. Většina novinářů jej proto označovala za amatéra a někteří z nich to i přímo napsali: „John je neschopný a megatrapný“ (Martin Fendrych, Týden.cz). Ostatně média nejsou a nebyla nakloněna žádnému z novinářů, kteří opustili rodné hnízdo. Jako by novináři lehce záviděli těm několika málo vyvoleným, kterým bylo umožněno postoupit o patro výše. Možná v tom bylo a je něco naprosto jiného.
Napůl v politice, napůl v médiích
Nedá se říci, že by John v politice nějak zazářil. Na rozdíl od Bobošíkové se však se svoji politickou stranou Věci Veřejné dokázal propracovat do Parlamentu. Zlé jazyky tvrdí, že faktickým předsedou strany sice byl Vít Bárta, ale na to se historie ptát nebude. Důležitá jsou fakta, která říkají, že John se stal poslancem a ministrem vnitra. Paradoxní situace nastala v listopadu 2012, kdy oznámil jako již exministr, ale stále poslanec a předseda Věcí Veřejných, že povede publicistický tým vydavatelství Empresa Media. Animozita vůči Johnovi byla zejména ve vydavatelstvím vydávaném magazínu Týden taková, že krátce po oznámení této novinky opustilo jeho tým několik redaktorů. Mimo jiné i Renata Kalenská, která patřila k jeho neznámějším tvářím. Johnovo souběžné působení v politice i v médiích se stalo jeho politickým rekviem. V nedávných evropských volbách jeho Věci Veřejné neuspěly a do politického propadliště tak spolu s nimi odešel i Radek John.
Prskající Pepa z hospody Komárkovým vzorem
Bývalý komentátor deníku MF DNES Martin Komárek sice v politice působí teprve rok, ale i tak je zapotřebí jej v tomto článku zmínit. Jeho vstup do politiky totiž v mnohém připomíná Radka Johna. Oba dva významní novináři posloužili jako známé mediální tváře spasitelům tuzemské politiky, tedy Bártovi a Babišovi. Oba dva mají zkušenosti už z předlistopadové novinařiny a oba jsou oblíbeným terčem svých bývalých kolegů. Komárek nahrál svým škodolibým odpůrcům ještě tím, že Babiše vydatně jako novinář kritizoval a za jeho spasitelskou pózu jej neváhal v jednom ze svých komentářů označit za "prskajícího Pepu z hospody". O necelé dva roky později se stal Babišovým zavilým příznivcem a jeho věrným ochráncem před veškerou kritikou. Taková změna názoru plus drobné hříšky z předrevoluční novinařiny mu jeho start v polici příliš neusnadnily.
Média jim nedají spát ani v politice
Komárek si za rok svého působení v politice nadělal nepřátelé i mezi těmi, kterým byl před tím nejspíše lhostejný. V minulém měsíci na svém blogu stačil kritizovat vysoký plat ředitele České televize Petra Dvořáka i se otřít o úroveň odbornosti svých bývalých kolegů působících ve veřejnoprávních médiích. „V čem já vidím rezervu, je kvalita mnohých redaktorů po stránce znalosti problematiky, shrnutí a vysvětlování toho, co je divákům předáváno. Žijeme v době, kdy jsou klasická komerční média pod obrovským tlakem a často nemají finance, aby zaměstnávala vysoce kvalitní redaktory. Česká televize a Český rozhlas tento luxus mají a měly by ho využívat ku prospěchu nás, diváků a posluchačů, více, než to dělají.“
Skončí Komárek jako John?
Nejvíce pozornosti si však v médiích získal jeho požadavek, aby ředitelé veřejnoprávních médií vysvětlili, jak dělají zpravodajství o Ukrajině. Jeho požadavek sklidil ostrou kritiku a šéfové veřejnoprávních médií se s Komárkem na údajně neformální schůzce odmítli setkat. Zastání nenašel Komárek ani u novinářů ze své mateřské Mladé fronty DNES. Se stejnou nevolí se v médiích setkal i jeho návrh na sloučení České televize s Českým rozhlasem. Byť v tomto případě našel pochopení alespoň u části politiků, jmenovitě u Vítězslava Jandáka z ČSSD a Zbyňka Stanjury z ODS. Nelze po několika měsících působení Komárka v politice tvrdit, že jej stihne stejný osud jako Radka Johna. Už jenom proto, že projekt ANO je na rozdíl od Věcí Veřejných připraven profesionálně. Na druhou stranu je zřejmé, že i jeho mediální obraz není příliš pozitivní, a to může mít na jeho budoucí politickou kariéru škodlivý vliv.
Risk je zisk, ale…
Bezpochyby můžeme konstatovat, že vstup novináře do politiky představuje značně rizikový krok. Novopečený politik začíná od nuly a jeho předchozí novinářské úspěchy mu jsou prakticky k ničemu. Jeho bývalí kolegové se totiž odmítají ohlížet na to, že byl kdysi jedním z nich. Přesto budeme i v následujících letech svědky dalších přestupů z médií do politiky. Politika je sice údajně špína, jak se lidově říká, ale přesto k sobě vábí i ty nejlepší z nás. A je bez diskuze, že hlídací psi demokracie, tedy novináři, jsou ti nejlepší z nás. Alespoň nás o tom média utvrzují, když prezentují politiky jako naopak ty nejhorší z nás a sebe sama jako ty, kteří nás před nimi chrání. Jestli si jsou novináři měnící dres vědomi toho, že se svým přestupem do světa politiky rovněž automaticky stávají „korupčníky, lumpy a podvodníky“, zůstává nezodpovězenou otázkou…
