Lidové noviny oslavily v letošním roce hned dvě významná výročí. Nad jejich další existencí se však vznáší velký otazník.
Foto: Předávání cen Ferdinanda Peroutky za rok 2006. Třetí cenu převzala novinářka z Lidových novin Renata Kalenská (vpravo).
Minulý týden se v Černínském paláci uskutečnila česko-polská konference nazvaná „Co jsme udělali se svobodou?“. Hlavním pořadatelem byly Lidové noviny, které v tomto roce slaví 120. výročí svého vzniku. Letos navíc uplynulo 25 let od vzniku samizdatových Lidových novin, jež na sklonku komunismu navázaly na slavnou prvorepublikovou tradici. Na zmíněné konferenci se připomínalo hlavně to druhé, půlkulaté výročí, když se v rámci několika panelů diskutovalo o vývoji obou zemí v posledním čtvrtstoletí. Pořadatelům se podařilo zajistit účast četných významných osobností českého, resp. polského veřejného života. Během dvou dní se probrala řada témat, zaznělo mnoho zajímavých myšlenek a úvah (např. proč se Lidové noviny nestaly tak mocným deníkem, jako je Gazeta Wyborcza v Polsku). Ve vršení dalších superlativů na adresu povedené akce by se dalo snadno pokračovat. Nelze však zamlčet jeden rušivý moment, a sice podlomené „zdraví“ hlavního organizátora. Lidové noviny totiž momentálně připomínají vážně nemocného pacienta, jenž se navenek tváří vesele, ačkoli všichni vědí, že zápasí s nebezpečnou chorobou.
Tak šel čas
Během těch 24 let, co mohou svobodně vycházet, si Lidovky prošly několika krizemi. Jednou z nich byl přerod z víceméně disidentského měsíčníku v normální noviny, které musely uspět v konkurenci dalších deníků. Obnovitelé listu odešli (dost často do politiky), deník si pak postupně ujasňoval svou identitu, aby se nakonec stal periodikem především pro středopravicově orientované čtenáře. Zhruba v polovině 90. let se to na názorové straně deníku hemžilo obdivovateli Václava Klause, z nichž mnozí, podobně jako značná část společnosti, z této náklonnosti časem vystřízlivěli. Lidovky si pak už svou nezávislost bez velkých kotrmelců hlídaly.
Doposud Lidovky přežívaly ve zdraví i změny svých vlastníků. Držely si styl, jejich síla spočívala především v komentářích a zajímavých rozhovorech, které vedli třeba Renata Kalenská nebo Daniel Kaiser. Všeobecné uznání si vydobyla sobotní příloha Orientace. Zahraniční vlastnící (nejprve švýcarský Ringier, poté německá společnost RBDV) do obsahu listu víceméně nemluvili, šlo jim primárně o byznys. Ne vše bylo samozřejmě růžové. Lidovky v posledních letech viditelně doplácely na fakt, že měly stejného majitele jako Mladá fronta DNES, která díky vyšší čtenosti dostávala v lecčems přednost. Přibližně před rokem navíc oba deníky sloučily své zahraniční redakce, takže se v nich začaly objevovat stejné články, což nepůsobí dvakrát seriózně, ale lze to chápat. V době mediálního obsahu na internetu zdarma doba papírovým deníkům nepřeje, takže ty se snaží šetřit, kde se dá.
Špatný vtip
Aby toho nebylo málo, oba deníky, především však Lidové noviny, dostaly ránu na solar v podobě nového vlastníka. Příběh Andreje Babiše je celkem známý. Za minulého režimu byl členem KSČ, působil v oblasti zahraničního obchodu, je registrován jako spolupracovník StB. Už jen kvůli oné komunistické minulosti se jeho spojení s „disidentskými“ Lidovkami jeví jako špatný vtip. Daleko více však zaráží fakt, že majitel koncernu Agrofert a šéf politického hnutí ANO nechce pochopit nevhodnost propojení byznysu, médií a politiky. Jako jeden z nejbohatších podnikatelů si koupil dva ze čtyř zdejších seriózních celostátních deníků. Čtyři měsíce na to uspěl se svým novým hnutím ve volbách a míří do vlády. Střet zájmů jak vystřižený z učebnice.
Hlasování nohama
Babiš kritiku odmítá s tím, že kupuje média pouze kvůli byznysu, do jejich obsahu prý mluvit nehodlá. Málokdo tomu věří. Ostatně v Lidovkách o tom svědčí masový úprk komentátorů, přičemž odešli (nebo jsou na odchodu) hlavně ti nejzajímavější novináři – např. Tomáš Němeček, Daniel Kaiser, Lenka Zlámalová a Martin Weiss. Externí spolupráci s listem ukončil známý politolog Bohumil Doležal. Ti, co zůstávají, se ocitají v zoufalé situaci. I když se dost často jedná o respektované redaktory, nikdo jim neuvěří, že nepracují pod tlakem ze strany vlastníka. Žádné etické kodexy to nezachrání. Andrej Babiš média nekupuje pro zisk, vždyť si je začal pořizovat až ve chvíli, kdy rozjel svůj politický projekt. Poměrně výmluvná je i volba nového šéfredaktora LN. István Léko má s šéfem ANO nadstandardní vztahy, ostatně Babiš neskrývá, že se podílel na financování České pozice, kde Léko dosud působil.
Připusťme však, že má Andrej Babiš v oblasti médií geniální podnikatelský plán, jenž s jeho politickým angažmá vůbec nesouvisí. Jenže zatímco Mladá fronta DNES si díky svým populárním magazínům může své čtenáře udržet, u Lidových novin je to téměř vyloučené. Jejich čtenáři patří k lidem, kteří berou polistopadový vývoj za svůj – na rozdíl od Andreje Babiše, jenž se vůči němu ve volební kampani vymezil. Navíc, jak již bylo výše zmíněno, LN byly vždy postaveny na kvalitních komentářích. Ty už však za chvíli nebude mít kdo psát.
Kdo to bude kupovat?
V době trvalého poklesu prodeje papírových novin se zdá býti nepravděpodobné, že by si Lidové noviny mohly najít nějaké nové čtenáře. Nad jejich existencí se tak smráká. Bylo to cítit i z některých vystoupení během česko-polské konference. Ta tak – společně se slavnostním večerem Lidovek v Rudolfinu – působila jako hodně vydařený večírek na rozloučenou. Abychom ale nekončili úplně pesimisticky, již jednou se těmto novinám podařilo vstát z popela. A pokud by se to napodruhé náhodou nepovedlo, pořád je zde prostor pro vznik nového, liberálního deníku. Nejsme snad tak chudá země, aby se zde nenašlo pár filantropů bez přímých politických ambicí, kteří by tento společensky žádoucí projekt zafinancovali.