Analýza komentářů týkajících se Jana Fischera v klíčových okamžicích jeho politické dráhy ukázala, jak výraznou proměnou může projít mediální obraz jednoho politika v průběhu několika málo let.
Foto: Jan Fischer, Zdroj: Profimedia.cz
Vytváření více či méně zjednodušujících atributů či „nálepek“ pro označování politiků a jiných veřejně známých osobností patří k běžným nástrojům, jimiž média při popisu každodenního politického dění disponují. Tyto atributy nejsou neměnné v čase. Stejně jako Petr Nečas nezůstal navždy v očích médií „panem čistým“, ani Jan Fischer si neudržel nálepku vždy seriózního „suchara“ ze statistického úřadu z počátků jeho politické existence. Nálepky užívané novináři v sobě často obsahují hodnotící tón a jsou jedním z prostředků, jimiž média politiky soudí, vyjadřují souhlas či nesouhlas s jejich vystupováním či jednáním v konkrétních situacích. Největší prostor pro takové hodnocení se nachází v komentářích a názorově orientovaných příspěvcích, které jsou tradiční doménou klasických tištěných deníků.
Různé vnímání Fischera – politika
Největší zájem komentátorů vzbuzovala Fischerova prezidentská kandidatura. Na její adresu bylo zaznamenáno celkem 193 komentářů v tištěných celostátních denících. Období Fischerovy nominace na premiéra úřednické vlády trvalo od prvních zmínek až po jmenování členů vlády mnohem kratší dobu, přesto se mu však deníkoví komentátoři věnovali rovněž poměrně vydatně, a to v 71 příspěvcích. Nejmenší pozornost komentátorů sklidil Fischer v červnu a červenci 2013 coby nominant a novopečený člen Rusnokovy vlády. Této jeho role si všímalo celkem 27 komentářů.
Co se týče hodnotícího tónu, je patrné, že se deníkoví komentátoři stavěli k Fischerově osobě poměrně kriticky již od počátku jeho politické dráhy. V době, kdy byl nominován na předsedu úřednické vlády, měla vůči němu kritický tón téměř třetina komentářů (32 %), další více než třetina jej hodnotila nejednoznačně (35 %) a pouze malá část (9 %) byla vysloveně pozitivní. V rámci celé prezidentské kandidatury se tento obraz příliš nezměnil (35 % negativních, 38 % ambivalentních, 10 % pozitivních, zbytek neutrálních komentářů), i když sledováním vývoje v čase je patrný nárůst významu záporného tónu komentářů, který kulminoval v prosinci 2012 a lednu 2013. Tehdy o Fischerovi v negativním duchu referovala přibližně polovina všech autorů. Vrcholu negativního hodnocení však Fischer dosáhl až coby jeden z navrhovaných a posléze jmenovaných členů Rusnokova kabinetu, to znamená v červnu a červenci letošního roku. Proti jeho vládnímu angažmá se kriticky vymezily celé tři čtvrtiny všech novinových komentářů (74 %). Všechny zbývající vyznívaly nejednoznačně, což znamená, že ani jeden neměl čistě pozitivní tón. Hlavním důvodem odsuzujících názorů vůči Fischerovi byla podezření, že svůj post získal výměnou za podporu Miloše Zemana v druhém kole prezidentských voleb a že jeho zájem o ministerské křeslo souvisí také s nevyřešenými závazky z prezidentské kampaně, jejichž splacení lze záhy očekávat. Tento předpoklad některých komentátorů se brzy vyplnil.
Atributy prvního dějství: „nevýrazný“ premiér
V roce 2009 se o Fischerovi nejčastěji psalo jako o strohém a nevýrazném „úředníkovi“ bez politických zkušeností a ambicí. Taková charakteristika se objevila celkem v 34 komentářích, přičemž hodnocení tohoto rysu Fischerovy osobnosti nebylo jednoznačné – nejčastěji se objevoval neutrální a ambivalentní tón. Druhým nejčastějším atributem bylo to, že se jedná o „loutku“, která bude poslušná přání těch, kteří ho do funkce přímo či nepřímo nominovali, především předsedů ODS a ČSSD. Tento atribut na sebe nabalil nejvíce negativních hodnocení. A konečně třetí nejčastější charakteristikou bylo to, že je Fischer „bývalý komunista“ – tedy člen KSČ v letech 1980-89. V této době se však jednalo spíše o pouhé neutrální konstatování, případně byla tato jeho „vada na kráse“ dávána do kontrastu s jinými kvalitami, které má, například, že se jedná o uznávaného odborníka.
Atributy druhého dějství: kandidát s „minulostí komunisty“
Co se týče přívlastků, které si Fischer vysloužil v době své prezidentské kandidatury, došlo k výrazné proměně. Nálepka Fischera coby „bývalého komunisty“ se stala druhou nejčastěji zmiňovanou, a zároveň se zvýraznil negativní význam tohoto atributu. Záporně byl hodnocen přibližně ve třech pětinách komentářů, v nichž se objevil. Kromě mediálních ozvěn negativní kampaně ostatních prezidentských kandidátů a jejich sympatizantů, která vygradovala v prosinci 2012 a byla z velké části postavena právě na připomínkách jeho „komunistické minulosti“, byly druhým důvodem zvýšeného akcentu obecně formulované nároky na morální integritu budoucího prezidenta a třetím kritika údajně nepřesvědčivého vyrovnání se s členstvím v KSČ ze strany samotného Fischera v jeho veřejných vystoupeních.
Fischerovými příznivci často zdůrazňovaná „nestranickost“ v porovnání s ostatními kandidáty se v komentářích jako atribut jeho osobnosti objevila na třetí příčce. Poměrně často však byla komentátory zpochybňována, což se projevilo relativně vysokým výskytem negativních či ambivalentních referencí v tomto kontextu. Častěji než Fischerovo bývalé členství v komunistické straně i jeho údajnou nestranickost však komentátoři zdůrazňovali v období kampaně to, že se jedná o „populární osobnost“, o možného favorita prezidentských voleb, který se těší velké přízni široké veřejnosti. Takovýto atribut byl identifikován celkem v 67 komentářích, čili ve více než třetině celkového počtu těch, které se jeho kandidatury týkaly.
Vyzdvihování tohoto atributu novináři mohlo především v počátcích kampaně přispívat k potvrzování Fischerovy favorizované pozice a plnit tak roli sebenaplňujícího proroctví. Postupem času však tento atribut ztrácel na síle. V době kandidatury na prezidenta se záhy objevil ještě jeden výrazný atribut se spíše negativním vyzněním, který v předchozím období nebyl přítomen. Ten do značné míry definoval změnu postoje médií k Fischerovi. A to vnímání Jana Fischera jako typického „čekatele na funkci“, čili někoho, komu zachutnala politická moc a sláva a snaží se svého jednou nabytého postavení využít k tomu, aby si zajistil další politickou existenci. S tím souvisí také zdůrazňování nestálosti jeho politické orientace a názorů a ochoty přimknout se ke komukoli, kdo mu nabídne možnost pokračování jeho kariéry.
Dějství třetí: „zadlužený“ ministr
V třetím a zatím posledním dějství Fischerovy politické dráhy, v roli ministra financí, je možné opět sledovat odlišnou skladbu mediálních přívlastků. Hlavní význam převzala skutečnost, že se jedná o „zadluženého“ politika. Hodnocení tohoto rysu Fischera se neslo ve třech čtvrtinách komentářů v negativním duchu. Ruku v ruce s tímto atributem se v komentářích vyskytoval druhý nejčastější, a sice to, že je Fischer „loutkou“, tentokrát právě v souvislosti s možnými závazky vůči věřitelům, kteří financovali jeho kampaň a pomohli mu se splacením dluhů. Negativní vyznění vůči Fischerovi získala také většina dalších atributů včetně těch, které v předchozích obdobích nebyly prezentovány výrazně negativně. Například atribut „slušný člověk“ se změnil ve svůj opak, stejně jako atribut „odborník“. Důvodem může být vzrůstající deziluze médií z Fischerovy osobnosti, která se projevila už v závěrečných týdnech kampaně před prezidentskými volbami a získala zcela navrch v čase těsně po nich, kdy se Fischer očividně těžce smiřoval s porážkou od Miloše Zemana a především Karla Schwarzenberga, a v čase, kdy vysvětloval své dluhy a způsob jejich splácení.
Turbulentní vývoj mediálního obrazu a v něm obsažených atributů, stojí v protikladu s takovými „stálicemi“ tuzemské politické scény, jako jsou Miloš Zeman nebo Václav Klaus. Atributy spojované s těmito dvěma osobnostmi jsou považovány za dlouhodobě neměnné, ať už mají jakékoli, mnohdy i negativní, vyznění.
