Foto: Martin C. Putna, Zdroj: ČTK/Vondrouš Roman 2013
O čem byla Putnova kauza?
O pravidlech hry, svobodě nebo profesorské noblese?
Často se stává, že různá média informují o nějaké události naprosto odlišným způsobem. Na vině ovšem nemusí být jejich zlovolnost, nýbrž způsob, jakým se média danou událost rozhodnou „vyprávět“. Je to nakonec právě volba „příběhu“, co je rozhodující pro její hodnocení. Ta samá demonstrace může být hodnocena kladně („obrana občanských svobod“) i záporně („rušení veřejného pořádku“), aniž by se oba „příběhy“ nutně vylučovaly. Oba mají oporu v realitě, každý z nich si ale všímá jiné její vrstvy. Akademici zde mluví také o „rámci“ (frame): není ani tak důležité, co se stalo, ale jak se událost „zarámuje“.
O kauze kolem Martina C. Putny, kterého se prezident zdráhal jmenovat profesorem, protože měl výtky k jeho veřejnému vystupování, ale ke jmenování – byť za poněkud méně důstojných okolností – nakonec svolil, již bylo řečeno mnohé. Ale jak nám ji média vyprávěla, chcete-li zarámovala?
Graf seznamuje s „příběhy“, jejichž prostřednictvím informovalo 132 textů celostátních deníků a vybraných týdeníků (Reflex, Respekt, Týden, Babylon) o Putnově kauze od 18. do 25. května 2013. V jednom příspěvku mohlo být pozorováno více „příběhů“.
Vůbec nejčastěji „četla“ média kauzu prizmatem prezidentských kompetencí, ústavy a ústavních zvyklostí nebo procedury jmenování profesorů – zkrátka a dobře optikou pravidel hry (83). Titulky Hospodářských novin (Zeman překračuje meze funkce) se v tomto akcentu nelišily od nadpisů v Lidových novinách (Ne že může, on musí), MfD (Zeman už jako prezident profesory jmenovat nebude) nebo Práva (Svévole versus pravidla hry). Když prezident odmítl jmenovat profesora, měl podle dikce těchto textů překročit svou ryze ceremoniální roli a dezinterpretovat ústavu. Názory upozorňující na to, že Zeman má větší herní prostor, protože byl jako první prezident zvolen přímou volbou, zazněly také (poukažme na dva komentáře v Právu Čekali jste, že bude sedět v koutě? a Miloš Zeman – návod k použití), byly ovšem v menšině.
Měl by tiše bádat
Velká polemika se dále vedla na téma, zda a jak má profesor veřejně vystupovat (66). Poukaz na to, že se Putnův transparent na Gay Pride „katolické buzny zdraví Bátoru“ neslučuje s důstojností profesora a že si jej kvůli tomu „absolutně neváží“, ostatně tvořil oficiální linku prezidentovy argumentace. Nad inkriminovaným nápisem se „pozastavoval“ i ministr školství, který nadto připomenul, že v Česku je poměrně častá konzervativní představa o nositelích tohoto titulu, kterou koneckonců posiluje i jejich slavnostní jmenování prezidentem (jinde jmenují profesory jejich univerzity). Další šli ještě dále: podle místopředsedy Zemanovců Radka Augustina je nevhodné, že Putnovy knihy „vzbuzují polemiku“. Názor, že „profesor má tiše bádat a maximálně občas bez velkého humbuku si vyměnit psaníčko s kolegou z jiné studovny“ (Babylon) ovšem čelil hlasité kritice. Poukazovala na to, že prezident sám nedostačuje nárokům, které v tomto ohledu klade na profesory, popř. se ohrazovala proti tomu, aby se „státní orgán pasoval do hlavního vykladače vkusu“ (Eliška Wagnerová). Premiér Petr Nečas převedl „příběh“ důstojného a noblesního profesora s hůlkou a cylindrem na jiné vyprávění, kde jde o práva a svobody: každý má podle něj „právo chovat se pitomě jako pan Putna.“ Nikoli nedůležitý detail na konec: odkaz na Putnovu sexuální orientaci charakterizoval 49 z celkem 132 analyzovaných textů (tj. 37 % publicity kauzy).
Putna = kauza svobody
Akademici a studenti spatřovali spolu s význačnými osobnostmi náboženského života (kardinál Vlk, Tomáš Halík) ve sporu o jmenování Putny profesorem především ohrožení akademických svobod, čili rozpoznali v ní narativ svobody (47). K tomuto pohledu se přihlásila i TOP v čele s Miroslavem Kalouskem, který varoval, že po akademických svobodách mohou přijít na řadu svobody občanské, a konečně i sám Martin C. Putna. Ten na Hradčanském náměstí po rozuzlení kauzy prohlásil, že ji pokládá za skončenou, ne tak ovšem „kauzu svobody v této zemi“.
K příběhu osobní msty (22) prezidenta na Putnovi, např. kvůli jeho pro-schwarzenbergovskému angažmá během prezidentské kampaně, se média uchylovala zpravidla tehdy, když se jim oficiální důvody, jež Putnovi vytýkaly jeho veřejné vystupování, zdály zástupnými. Vděčný byl rovněž příběh solidarity (11) akademiků a budoucích profesorů s jejich kolegou (např. Právo Sedm docentů z 64 vyzývá k profesorskému bojkotu).