Ani v Česku se již diagnóza kýče neomezuje jen na pohoršlivé označení umění pro turisty a maloměšťáky, ale narážíme na ni v literatuře, politice a v jazyce všedního dne. Malá studie o jedné z nejzajímavějších diagnóz naší doby z dílny Newton Media.
Foto:Ilustrační. Zdroj: Profimedia.cz
Jsou slova, která jsou tak obtížně přeložitelná, že se raději nepřekládají. Němčina takto obohatila ostatní jazyky slovy Leitmotiv, Müsli a Zeitgeist. A kýčem. Slovo Kitsch vzniklo údajně v 60. a 70. letech 19. století na mnichovském trhu s uměním, kde mělo označovat něco oblíbeného, ale zároveň jednoduchého a méněcenného. Později zaujalo německé filozofy (Adorna a Horkheimera) a Milan Kundera v něm spatřil „druhou slzu“, kterou uroníme tehdy, když řekneme, že je něco krásné, a přijde nám to o to krásnější, když zjistíme, že nás to dojímá. Kýči byla přičítána krása i prolhanost, jindy svůdná podmanivost a konejšivost dosažená apelem na obecně rozšířené stereotypy a city.
O kýči slyšíme, když média příliš zveličují a/nebo zjednodušují a pomáhají si přitom dojemnými fotografiemi a hudbou. Nadto u nás získal kýč ještě jeden abstraktní význam, zejména pokud jde o kýč „politický“ a „morální“. V roce 2013 se v médiích hovořilo také o kýči ve spojení s antikomunismem, bojem proti korupci nebo Vánoci.
Graf sleduje, jak často bylo v roce 2013 používáno slovo kýč v českých médiích ve vybraných významech. Analyzováno bylo 208 příspěvků ze všech skupin médií vyjma agenturního zpravodajství.
Nuže, co bylo tedy v právě uplynulém roce shledáno „politickým kýčem“? Nejdříve „pohádka o zlém Milošovi a hodném Karlovi“, popřípadě samotný předseda TOP 09 i se svou stranou, později „hon na Nečase“ řízený žalobcem Ištvánem nebo příběh o tom, jak čestný Bohuslav Sobotka porazil na podzim prolhané spiklence kolem Michala Haška. Dále prosazování lidských práv v české zahraniční politice anebo – jak tvrdila levicová média – antikomunismus, např. v podobě hladovky proti návratu komunistů do veřejných funkcí. Za tím vším komentátoři spatřovali dramatizaci, silný emocionální náboj a zjednodušující optiku, ve které byl politický život zredukován tu na nesmiřitelný střet pravice a levice (dobra a zla), jindy na myšlenku, že všechny naše problémy vyřeší přímá demokracie a odstranění korupce.
Co je a není kýč?
Překvapivě často se hovořilo o „morálním kýči“. Ten podle všeho úzce souvisí s politickým kýčem, a to v tom smyslu, že vzniká tehdy, když do politiky proniká morálka. To je v očích těch, kteří o morálním kýči hovoří s největším gustem, nepatřičné. Morálka podle těchto hlasů do politiky nepatří – nachází se zde v nesprávném čase na nesprávném místě. Pokud se morální apely v politice objeví, má se za to, že nejsou skutečné, ale pouze něco zastírají. V tomto úhlu pohledu je posuzován „extrémní moralista“ Václav Havel, zaštítění se „pravdou a láskou“ nebo aktuálně strana TOP 09. Ta se podle pisatelky webu parlamentnilisty.cz (22. srpna) „snaží stylizovat do role zachránce demokracie a lidských práv“, což je „čistý morální kýč“, neboť „ve skutečnosti“ jde podle ní pouze o to, aby Miroslav Kalousek mohl v příští vládě být opět ministrem financí.
Jsme tak svědky toho, že se některé hodnoty označí za „morální“ a následně jsou vydefinovány z politického života jako „moralizující neporozumění zákonitostem politického provozu“ (Právo 2.11.). Neboť politika, jak pravil europoslanec Jan Zahradil, není filmový nebo televizní scénář. V rukou mnoha publicistů i politiků se slůvko kýč stává kladivem na ty, kteří se hodnot v různých situacích dovolávají: „Největší chybou je vnucovat politickým činům morálku. Politika je odnepaměti zásadně o moci, a když se začne balit do krásných slov a vzletných frází, stává se morálním kýčem“ (idnes.cz – blog 19.7.).
Právě tento významový odstín – „morální kýč“ – je v českém prostředí jedinečný. Stejně jako otazníky, které jej provází: Jestliže dovolávat se pravdy, spravedlnosti nebo brojit proti korupci je kýč, lze pak ještě vůbec něco kritizovat?
V debatě o kýči se z dálky ozývají otázky, které si klademe od nepaměti: Co je skutečné a co jen šalba a klam? Podle čeho se máme řídit, co platí a co nikoliv? Proud pochybností se ovšem netiší, ale sílí. Jestliže je kýčem pravda a láska, proč jím není (buďme na chvíli kacíři)… třeba národ? Proč je boj proti korupci kýčovitý, zatímco boj proti Bruselu a euru nikoliv? Image Karla Schwarzenberga ano a image Miloše Zemana just ne? Je prosazování lidských práv v zahraniční politice kýčem nebo nutností (Petr Přibyla, iHNed.cz, 27.11.)? Něco kýčem je, něco není, a nikdo neví proč. Pod povrchem je spousta svévolnosti, potměšilosti a slůvko kýč je příliš bezbřehé na to, aby se tomu vzepřelo.
Pokud se kýč v podobě morálního rozčilení objevuje vždy a znovu, není vlastně přirozený? A může být něco přirozeného kýčem? Na to, že hodnoty a emoce – vysoké i ty nízké – koneckonců k politickému životu patří, poukázal Ondřej Štindl (LN 2.11.). Nějaký stupeň kýčovitosti, jak si všiml, je v časech, kdy se veřejnost či její část začne politicky angažovat, pravidlem.
Čeští intelektuálové o kýči
Z českých intelektuálů se kýčem soustavně zabývá filozof Václav Bělohradský (byl zmíněn v každém desátém analyzovaném příspěvku). Veřejnost a velká část médií podle něj tíhnou k tomu, že stylizují politiku jako boje dobra proti zlu a slušných proti zkorumpovaným, jako otázku buď-anebo, všeho a ničeho. Zase a znovu u nás lidé podléhají víře, že jejich problémy vyřeší někdo nový, spasitel. Česká politika tímto „morálním kýčem“ trpí podle Bělohradského více než čímkoli jiným (např. fenoménem korupce) – neustálé vyhlašování vyšších hodnot a závazků podle něj ohrožuje pragmatismus a schopnost řešit politické problémy (LN 16.11.). V základní linii navazuje Bělohradský na Masaryka a jeho známý citát: „rozčilení není program“. V tomto ohledu s ním souhlasí i publicista Karel Hvížďala: přílišná sentimentalita do politiky (stejně jako do literatury nebo umění) nepatří, protože zabraňuje myšlení (Aktuálně.cz 12.2.). Podle dalších nicméně Bělohradský přehání: mlčky podat trestní oznámení proti korupci a usvědčit korupčníka by podle Jiřího Leschtiny postačovalo jen tehdy, kdybychom žili v právním státě, jakože nežijeme (ČRo Plus 11.12.). S Bělohradským vícekrát polemizoval i publicista Jiří Pehe, který ve zvedající vlně kritiky polistopadové politické scény nezahlédnul (jen) morální kýč, ale prvotní a zatím syrové znamení očisty, která má Čechy vymanit z postkomunismu (Právo 19.11.). V tomto ohledu byl vůči morálnímu kýči smířlivější; daleko nebezpečnější je v jeho očích další kýč, totiž rozmáhající se populismus, propagující přímou demokracii bez politických stran.
V dalším významu je kýčovitým shledáván okázalý a jednoduchý antikomunismus. Především levicové autory (Právo, blisty.cz, denikreferendum.cz) popuzují neustávající snahy izolovat KSČM, jakož i varování před návratem komunistů do veřejných funkcí a další normalizací (Jiří Dolejš), a v situaci, kdy se strana těší z nemalé podpory voličů, je považují za falešné a odporující demokratickým principům. Jedním slovem: za kýč. Kýč byl nakonec ztotožněn i s komunismem samotným (s naivním nadšením po roce 1948, respekt.cz – blog) a týž osud stihl ojediněle Lidice, Benešovy dekrety anebo protikladnou představu o dějinách, v nichž sudetští Němci hrají jen a pouze oběti.
Vánoce
Možná, že jsme teď pod dojmem z předchozích řádků nabyli dojmu, že kýč je zavrženíhodná a škodlivá věc. Ale omyl, zapomněli jsme na Vánoce! Také ony jsou spojovány s kýčem, ovšem jen aby se vzápětí dodalo, že to … „vlastně ani trochu nevadí“. Že „trocha toho kýče k nim patří“, už i proto, že jsou jen jednou do roka. Že se jim to „prostě odpouští“. „Že je to kýč? I kdyby! Vánoce mají být přece veselé“ (bydleni.cz 6.12.). Intelektuálové nám tu nepomohou, vánočnímu kýči se obloukem vyhýbají (a asi vědí proč). A přece z těchto úryvků plyne snad nejdůležitější poznatek. O tom, že kýč patří k životu, ale jen čas od času a pro dobrou věc. Pokud ovšem, jak by dodal škarohlíd, ta dobrá věc není kýčem, že.
