O tom, které události se dostanou do zpráv a jak budou čtenářům a divákům podány, rozhodují v českých médiích muži. A jsou to opět hlavně muži, kdo v médiích z pozice politiků či rozličných analytiků a odborníků pojmenovávají hlavní problémy současnosti a radí, jak s nimi naložit. I tak by se dalo shrnout zastoupení žen v českých médiích v roce 2022.
Každou neděli usedá přes čtvrt miliónu Čechů a Češek před televizní obrazovky k pořadu Otázky Václava Moravce, který – jak hlásá podtitul – hledá odpovědi na otázky, které aktuálně hýbou domácí i světovou scénou. Bohužel tyto odpovědi bude v osmi případech z deseti hledat muž, ať již budou diskutující řešit nárůst cen energií, vývoj koronavirové pandemie, směřování české ekonomiky či naši zahraniční politiku.
Podle mediálního archívu společnosti Newton Media muži představovali v minulém roce 81 % diskutujících tohoto pořadu (nepočítáme-li moderátora Václava Moravce), zatímco ženy pouhou pětinu. Podobného skóre dosahuje Partie Terezie Tománkové, která má na konkurenční CNN Prima News téměř stejně vysokou sledovanost, a tedy i vliv jako pořad veřejnoprávní televize. V roce 2021 se „souboje názorů a argumentů“ účastnilo 83 % mužských diskutujících a jen 17 % žen. Znamená to, že se ekonomické, politické a společenské problémy trápící Českou republiku žen netýkají? Nebo k nim nemají co říct?
Dobře známá pyramida
Nerovné zastoupení mužů a žen v nejsledovanějších diskusních pořadech reflektuje jejich nerovné zastoupení v mocenských pozicích – pokud v politice a ekonomice výrazně dominují muži, nelze čekat, že to v publicistickém či zpravodajském mediálním obsahu bude odlišné. Problémem však není jen to, že kdo z pozice odborníka v diskusních pořadech většinově promlouvá a čí postoje a názory tvoří většinu zpravodajství a publicistiky, ale že tento důležitý mediální obsah je připraven opět hlavně muži.
Z průzkumu, který v roce 2015 prováděli Jaromír Volek a Marína Urbániková z Masarykovy Univerzity, vyplývá, že podíl žen v žurnalistické profesi je v České republice poměrně vysoký, dosahuje 45 %. Na katedrách žurnalistiky dominují dívky nad chlapci a ještě ve věkové skupině do třiceti let stále převažují novinářky (56 % žen vs. 44 % mužů), ale po třicítce se to láme a ženy z redakcí odcházejí. Ze stejného průzkumu však také vyplývá, že ve věkové skupině 40-49 let tvoří ženy opět 43 % všech redaktorů a redaktorek. Po mateřské pauze se jich tedy většina k psaní opět vrátí, ale zpravidla nastoupí na řadovou pozici a na tu vedoucí už málokdy dosáhnou.
Můžeme se podívat na osoby šéfredaktorů deseti nejčtenějších deníků, mezi kterými není aktuálně jediná žena. A o moc růžovější není ani situace mezi zpravodajskými servery, kde se v první desítce objeví jediná šéfredaktorka a tou je Naděžda Petrová z iDnes.cz. Na nižších postech se ženy již vyskytují: zástupkyně šéfredaktora či šéfeditorky najdeme třeba na serverech Seznam Zprávy, na Aktuálně.cz či v Hospodářských novinách. Obdobná je nevyváženost u zpravodajských či ekonomických týdeníků typu Ekonom či Forbes, mezi kterými také nenajdete šéfredaktorku, ale zato ženy dominují ve vedení periodik věnovaných útulnému domovu, zahradě, vaření či módě.
Očekávali bychom, že ženy budou vyváženěji zastoupeny aspoň ve veřejnoprávních médiích. Pokud budeme pouze srovnávat obličeje promlouvající z obrazovek České televize, nabudeme dojmu, že vše je v pořádku, protože zprávy nám přinášejí ve vyrovnaném počtu moderátoři i moderátorky. Ale tím vyváženost končí. Vedení České televize tvoří 17 lidí, kromě Petra Dvořáka jde o ředitele jednotlivých divizí, televizních studií a programů. Žena je mezi nimi jen jedna. Obdobná je situace v Českém rozhlase, kde v jedenáctičlenném vedení najdeme také pouze jednu ženu. Devítičlennou Radu České televize i osmičlennou Radu Českého rozhlasu tvoří výhradně muži.
Novinařina versus rodina
Čím to, že seriózní novinařina je mužskou doménou a ženy se do rozhodujících pozic v médiích nedostanou? Leccos naznačuje již uvedený výzkum z roku 2015, dle kterého jsou ženy novinářky sice vzdělanější než muži (vysokoškolské vzdělání má 77 % novinářek, ale pouze 61 % novinářů), méně často však žijí v manželství a mají výrazně menší počet dětí (průměrný počet dětí dosahuje 0,6 u novinářek a 1,1 u novinářů). Z toho je zřejmé, že skloubit žurnalistickou profesi s rodinným životem může být obtížné. Takže muži v redakcích zůstávají a stoupají v novinářské hierarchii, zatímco ženy odcházejí nebo přecházejí na méně stresující témata. A jsme u dalšího problému.
Zatímco muži častěji pokrývají tzv. hard news, tedy politiku, ekonomiku a podnikání, ženy píšou hlavně texty o školství, sociální oblasti, zdravotnictví anebo se věnují tématům s nižší obsahovou hodnotou jako je životní styl, lidské příběhy a různé zajímavosti. Není náhodou, že podobně můžeme rozdělení témat vnímat mezi politiky a političkami.
Podíváme-li se do archívu Newtonu na autory článků věnovaných domácí politice, které vyšly v prvních dvou měsících minulého roku v Hospodářských novinách, najdeme mezi nimi pouze třetinu žen. A to ještě nutno podotknout, že skóre zvyšovala jedna aktivní redaktorka, které produkovala výrazně více textů než jej mužští kolegové. Ještě výraznější je mužská dominance v ekonomických tématech. U článků týkajících se financí jsou v Hospodářských novinách ženy jako autorky či spoluautorky uvedeny pouze u jedné pětiny (21 %) textů.
Znamená to, že ženy nerozumí financím tolik jako muži? Vždyť například pražská Vysoká škola ekonomická má každoročně výrazně vyšší počet absolventek než absolventů. Anebo je to tím, že do všech médií promlouvá k financím stále stejný okruh ekonomů a finančních analytiků, ve kterém dominují muži?
Ženská perspektiva
Ženy sice tvoří polovinu české populace, ale podle šéfredaktorů „ženská perspektiva“ zřejmě není nutná. Jako by ekonomická či politická témata měla na životy žen menší dopad než na životy mužů. Anebo se domnívají, že ekonomika a politika ženy nezajímají a sahají raději po lifestylovém čtení? Chyba lávky, zrovna u Hospodářských novin tvoří ženy 40 % publika ve věkové skupině 35-54 let. Ve zkratce by se dalo říct, že obsah médií tvoří převážně muži, přestože je konzumují i ženy.
Závažnější dopady však má to, že muži z pozice šéfredaktorů a šéfeditorů nastolují agendu a ovlivňují, která témata se do důležitých médií dostanou a jak budou zpracována. Mají-li muži novináři dominantní hlas při formulaci problémů, které trápí společnost, je dost možné, že část témat důležitých pro ženy, stejně jako jejich perspektiva při hledání řešení, zůstává opomenuta.
A jaké problémy to jsou? Zejména ty, které vyplývají z odlišného postavení mužů a žen v české společnosti: nerovnost v odměňování, obtížný návrat žen do práce po mateřské pauze daný nedostatkem míst ve školkách a minimem částečných pracovních úvazků nebo ekonomické problémy v rodinách sólo rodičů…
Dokud Nora Fridrichová nepřitáhla pozornost k problematice matek samoživitelek, stálo toto téma dlouhá léta mimo zájem médií i politiků, přestože pětina dětí dnes vyrůstá v neúplných rodinách. Ale kolik takto vlivných žen v médiích máme?
Anebo nedávná zkušenost z mediální reflexe dopadů pandemie: školy byly poprvé zavřeny v březnu 2020 a trvalo přesně rok, než začaly vycházet důležité reportáže nebo rozhovory se sociology popisující obrovské přetížení pracujících matek, na které stát zcela hodil péči o potomky a kterým kvůli výuce doma, vaření a další péči o děti narostla neplacená práce zhruba o dvacet hodin týdně. Mimochodem, autory těchto důležitých textů byly ženy.
Co s tím
Asi vás nepřekvapí, že tento problém není výhradně český. Evropský parlament ve své Zprávě o rovnosti žen a mužů v odvětví médií v EU z roku 2018 upozorňuje na četné překážky, kterým čelí reportérky a moderátorky a na složitější podmínky pro slaďování práce s rodinou, na stereotypní až sexistický přístup zobrazování žen v médiích a v reklamním průmyslu. Odpovědnost podle zprávy leží na médiích, regulačních a dozorčích orgánech a také občanské společnosti.
Aktuální vládní Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030 se tématu věnuje v jednom ze svých strategických cílů. Neobsahuje ale ani „tvrdá“ pozitivní opatření typu kvót, ani nenavrhuje legislativní změny. Sází zejména na zvýšení informovanosti o problému a také na metodickou pomoc tam, kde příslušní aktéři budou o změnu stavu usilovat.
Je otázkou, zda tato opatření budou dostačující a povedou k změně tak výrazně nevyváženého stavu. I když se zdá, že tlak veřejnosti na vyšší mediální reprezentaci žen v posledních letech výrazně zesílil, u subjektů, které mají největší možnosti k nastolení změny, se rozhodně nejedná o nějakou zásadní prioritu. A přitom je to tak prosté – Češky tvoří polovinu společnosti, mají volební právo, platí daně stejně jako muži, a to platí i o koncesionářských poplatcích. Mají proto nárok, aby jejich priority a zájmy byly stejně tak veřejně vidět a slyšet.
Autorky: Jitka Adamčíková (Newton Media) a Šárka Homfray (Heroine)
