Lingvista, filozof a kritik americké politiky Noam Chomsky by měl v červnu navštívit Českou republiku. V roce 1968 se o to pokoušel poprvé, ale tehdejší úřady mu vstup do republiky nepovolily.
Foto: Nam Chomsky. Zdroj: Profimedia.cz
Snad žádná jiná osobnost se v tak hojné míře nesetkala s diskreditačními technikami mainstreamových sdělovacích prostředků jako emeritní profesor lingvistiky na Massachusettském technologickém institutu (MIT) Noam Chomsky, který téměř 60 let nesmlouvavě kritizuje americký a izraelský politický establishment. Chomsky, který je židovského původu, se narodil v roce 1928 ve Philadelphii v rodině emigrantů z Ukrajiny. Jako bývalý sionista, jenž v Izraeli krátký čas žil, kriticky zohledňuje izraelskou politiku zejména vůči Palestincům a okolním arabským státům.
Chomsky na svou obhajobu uvádí, že povinností západních intelektuálů je vzdorovat moci, hovořit pravdu a nepoddat se masivní indoktrinaci, jak napsal ve své zlomové eseji Odpovědnost intelektuálů publikované v roce 1967 v časopise The New York Review of Books. Tímto útokem na tehdejší akademickou obec v USA si přirozeně vytvořil spoustu nepřátel, jimž doslova šlápnul na kuří oko, podobně jako svými aktivitami proti válce ve Vietnamu, za které, kdyby nedošlo k zvratu ve válce v podobě ofenzivy Vietcongu na buddhistický svátek Tet, by Chomsky podle vlastních slov skončil ve vězení.
Rebel bez přestávky
Není divu, že se americké sdělovací prostředky a obecně americký establishment snaží udržet patrný odstup od Noama Chomskyho, přestože se tato osobnost zvláště v posledních desetiletích těší obrovské popularitě nejen v akademické sféře různě ve světě, ale i v „podzámčí“ v řadě zemí světa, třeba v Evropě nebo Latinské Americe. Jeho kritické hodnocení americké zahraniční politiky se přirozeně neváže jen na válku v Indočíně, ale dotýká se všech amerických vojenských dobrodružství hlavně v 2. polovině 20. století a později. Podobně se Chomsky staví i vůči izraelské dominanci na Blízkém východě a vojenským výpadům státu Izrael, jež nepovažuje za výlučně obranné. Dále se dlouhodobě věnuje propagandistické produkci západního mediálního mainstreamu, americké domácí politice, a v poslední době potenciálním globálním nebezpečím vyplývajícím ze změn klimatu a jaderné proliferace.
Pětaosmdesátiletý muž je rovněž jedním z předních světových lingvistů, který za své přelomové lingvistické teorie získal řadu akademických cen, včetně Japan´s Kyoto Prize. Zpěvák ze skupiny U2 Bono Vox Chomskyho pro jeho neúnavnou snahu analyzovat obrovské množství informací a faktů nazval „rebelem bez přestávky“.
Pokusy o mediální diskreditaci Chomskyho
Novinář Glenn Greenwald, který mezi prvními na Guardianu publikoval odtajněné odposlechy NSA, o mediálních dezinformacích týkajících se práce a osobnosti Noama Chomskyho v současnosti píše knihu. Greenwald chce na Chomskyho příkladu demonstrovat, jakým způsobem establishmentové mediální systémy omezují rozsah přípustné diskuse v americkém politickém diskurzu. Greenwald prostudoval spoustu mediálních výstupů, jež se v roce 2012 osobností profesora Chomskyho zabývaly, a došel k celkem jednoznačnému názoru: v určitém bodě dojde na tytéž osobní a slovní útoky, aniž by se přistoupilo ke konkrétní Chomskyho argumentaci na dané téma. Někomu může připadat překvapující zjištění, že se tyto útoky objevily i v liberálních sdělovacích prostředcích, jako jsou deníky Washington Post, Guardian nebo týdeník The Nation.
Chomsky v těchto a dalších periodicích bývá vykreslován jako „sarkastický, rozhněvaný, uspávající, zamračený a pohrdavý sebe nenávidějící se Žid, zbavený vší naděje a hovořící z pekla, jehož brutalita alfa samce jej pudí zvítězit v debatě za každou cenu“, jak Greenwald dokládá na textu z pera redaktorky Guardianu Aidy Edemariamové. Ta ale na Chomskyho osobnosti překvapivě nachází také kladné stránky, zmiňuje například jeho věrnost manželce lingvistce Carol Schatzové, o niž pečoval do konce jejího života. Autorka článku je také ochotna uznat plodnost Chomskyho akademické dráhy, schopnost třídit informace či dovednost obstát před nepřátelsky naladěným publikem.
Nicméně podle Greenwaldova mínění je celý text od začátku až do konce prodchnut typickými osobními útoky a floskulemi, aniž by se autorka pokusila o hlubší konfrontaci s Chomskyho argumentací na libovolné téma. Greenwald odmítá představu rozhněvaného „alfa samce Chomskyho“ s tím, že snad dosud nepoznal tak otevřenou, naslouchající a empatickou osobnost, což alespoň na základě e-mailové korespondence s Noamem Chomskym může potvrdit i autor těchto řádků.
Greenwald ale podotýká, že na Noama Chomskyho je nutné nahlížet detailní kritickou optikou, stejně jako na ostatní významné intelektuální osobnosti, jež jsou v posledku jen bytostmi z masa a kostí. Je nutné, aby i Chomskyho stoupenci svému mentorovi naslouchali nikoliv s otevřenými ústy a bezduchým obdivem, ale s kriticky otevřenou myslí; aby bez zájmu nepřehlíželi jeho chyby a nedostatky, uzavírá Greenwald.
Ajatolláh antiamerické nenávisti
Na opačném názorovém spektru nelze opomenout známého Chomskyho „rivala“ – konzervativního myslitele Davida Horowitze. Na rozdíl od liberálních kritiků Chomskyho aktivit, si Horowitz ani ostatní představitelé pravicového názorového spektra, jako je vedle dalších i profesor práv na Harvardově univerzitě Alan Dershowitz, neberou servítky. Horowitz na stránkách internetového zpravodajského a publicistického periodika Salon v textu s názvem Chorá mysl Noama Chomskyho nenechá na svém názorovém oponentovi nit suchou.Tento skutečně nenávistný článek byl napsán horkou jehlou pouze dva týdny po teroristických útocích z 11. září 2001.
Horowitz označil „nejdůležitější žijící intelektuální osobnost“, jak byl Chomsky titulován v časopise The New York Times Books Review, „patologickým ajatolláhem antiamerické nenávisti a lídrem zrádné levicové páté kolony“. Horowitz nadávkami na Chomskyho adresu rozhodně neskrblí; nazývá ho též „nejdeviantnějším a nejzrádnějším intelektem dnešní Ameriky“. Konzervativec Chomskymu vyčítá, že svými myšlenkami infikuje americkou mládež s cílem nenávidět „svobodnou, otevřenou a demokratickou“ společnost, a to přímo se „zběsilou vášní“. Také mu vadí, že Chomskyho knihy, přednášky a články jsou dle jeho mínění prodchnuté jediným základním posláním – Amerika je Velký Satan a studnice veškerého zla. Celý Horowitzův text je zbaven jakékoliv argumentační konstrukce. A příčina Horowitzovy zloby? Noam Chomsky poněkud cynicky přirovnal teroristické útoky na Ameriku k Clintonovu bombardování domnělé továrny na zbraně v Súdánu, v jehož důsledku mohlo přijít o život víc lidí, než v New Yorku 11. září.
Je zjevné, že toto nevhodné přirovnání zasáhlo čerstvě raněnou psýchu nejednoho Američana, americkou intelektuální obec nevyjímaje. Nicméně podobný text na Chomskyho „triko“ z pravicového tábora není žádnou výjimkou; obdobně nevybíravě se do Noama Chomskyho pustil již zmíněný Alan Dershowitz třeba ve zkreslujícím článku nazvaném Nadešel čas, aby Chomsky skončil v odpadkovém koši dějin. Dershowitz se s Chomskym dokonce veřejně utkal při hodnocení izraelsko-palestinského konfliktu.
Jestliže zohledníme kritické hlasy pravolevého názorového spektra namířené na osobnost Noama Chomskyho, nehledě na rozdíly v politické afinitě, můžeme snadno narazit na společně sdílenou terminologii, třeba na již zmíněné označení „sebe nenávidějící se Žid“ a podobná nelichotivá výraziva ad hominem, dále pak na nedostatek argumentační výbavy týkající se konkrétních fakt, jež Chomsky veřejně prezentuje a jimiž se zaštiťuje. Ale skutečnost, že si tento myslitel vynucuje pozornost celé řady intelektuálů a komentátorů z obou stran politického spektra, hovoří za vše: Noam Chomsky představuje skutečně kontroverzní osobnost, jíž je dobré bez předsudků naslouchat.
